Počet zobrazení stránky

pátek 29. srpna 2014

Z Korozluk do Duchcova

Nedělní odpoledne jsme chtěli prožít návštěvou zámku Korozluky. Dojeli jsme pod zámek, prošli jsme bránou











a  přesně u tohoto torza sochy nás potkal zámecký pán s omluvou, že musí mimořádně naléhavě odjet. Nic se neděje, snad to vyjde někdy příště a jak jsme byli rozjetí, dojeli jsme do Duchcova navštívit na zámku pana knihovníka a společníka Giacoma Casanovu. Musím podotknout, že u něj býváme častými hosty, tak se ani dopředu neohlašujeme.:-) Jen počasí se začalo nějak horšit, sluníčko zmizelo za mrakem - bručounem a začal foukat studený vítr, takže v teple auta bylo příjemněji.
Spoustou měst protékají řeky, ale málokteré naše město leží kolem dokola tak velké vodní plochy jako město Duchcov. V parném létě to může být příjemné, ale dnes hladina Barbory byla zlověstně tmavá a plná vysokých vln. 

Barbora se zlobí...
kostel Církve československé husitské v Duchcově
Blížili jsme se k náměstí Republiky, znenadání se opět obloha rozjasnila, sluníčko se dralo ven z mraků a před námi se otevřel známý pohled, který mám tak ráda:
Duchcovské náměstí je pro mne přímo učebnicový příklad dokonalého urbanismu starých českých měst:  uprostřed města je náměstí, v horní části náměstí zámek a vedle něj kostel, pod nimi uprostřed náměstí je kašna, morový sloup, proti zámku přes náměstí obvykle bývalá radnice a kolem dokola náměstí jsou ty nejkrásnější městské domy...
Tak, teď ještě pár záběrů barokní kašny se sv. Floriánem, ochráncem před ohněm (autorem té původní z roku 1728 byl purkmistr Jan Ignác Poppel, dnešní replika je od duchcovského kameníka  Josefa Mrázka),

v pozadí s morovým sloupem Nejsvětější trojice, který nechal zbudovat František Jiří z Valdštejna v letech 1750 - 1760 od duchcovského sochaře Matyáše Kühnela (Sloup má tvar jehlanu, na vrcholu je Nejsvětější trojice, pod ní světci chránící před morem  sv. Šebastián a sv. Roch, pod nimi motivy duší v očistci, ležíci sv. František Xaverský a kolem dokola sochy Panny Marie, sv. Josefa, sv. Jana Nepomuckého a sv. Barbory)

a už pospícháme k zámku, protože se opět zatáhlo a hrozí déšť...






Dvě sochy ve vstupní prostoře zámku 







a pro představu také několik přefocených (a tudíž ne příliš kvalitních) obrázků zámeckého interiéru, který v části Biliárového křídla prochází v současné době restaurováním. To byla asi příčina toho, že jsme se s panem knihovníkem nesetkali...



Následovala zimou a větrem uspěchaná procházka knížecí zámeckou zahradou se sochou Niké od Matyáše Brauna, 


a cestou ze zámku ještě rychlý pohled na kostel Zvěstování P. Marie od Marca Antonia Canevalle, vysvěcený v roce 1722, který tehdy zdobily sochy M.B. Brauna, M. Brokofa, V. V. Reinera (bohužel 10. května 1945 byl vypálen a zůstala jen část bočního oltáře, tzv. Valdštejnská kaple na jižní straně lodi a krypta s ostatky osmi členů Valdštejnského rodu pod kaplí - snad se kostel dočká opravy..). 

Pak ještě  sladká tečka v podobě tradiční návštěvy příjemné cukrárny na náměstí (v rodném domě malíře Banka) 

a po výborné kávě s bezé roládou následoval návrat domů. Byl to krásný výlet, krásný zámek i město stojí za návštěvu. 

Na závěr tradičně něco málo z historie zámku:
1675 - 1685 - Jan Bedřich z Valdštejna dal vystavět zámek podle plánu architekta Jeana                                     Baptiste Matheye na místě staršího renesančního lobkovického sídla
1707 -              přístavba dvou bočních křídel
1722 -              slavnostní vysvěcení zámeckého kostela Zvěstování Panny Marie
1716 - 1728 - stavba hraběcího špitálu (autorství připisováno litoměřickému staviteli Octaviu                               Broggiovi /1670 - 1742) nebo architektu Františku Maxmiliánovi Kaňkovi (1674 - 1766)
1731 -              založení Knížecí zahrady
1785 -              působení Giacoma Casanovy (1725 - 1798)  jako knihovníka a společníka                                    hraběte Josefa Karla  Emanuela z Valdštejna
1818 -              dokončení klasicistní úpravy zámku Františkem Adamem z Valdštejna
1921 -              Valdštejnové prodali (po pozemkové reformě) zámek státu  a odvezli si většinu                             mobiliáře včetně historické knihovny, došlo zde k četným stavebním adaptacím
1954 -               Sejmutí fresky V. V.  Reinera Nanebevzetí P. Marie z barokního špitálu
1956 -              zboření barokního špitálu a postupná likvidace zámecké zahrady  (příprava na                               uvažovanou těžbu uhlí)
1983 -               otevření pavilonu s freskou V. V. Reinera
Zámek Duchcov v 19. století
Zámek Duchcov na olejomalbě z 19. století - snímek Národního památkového ústavu



P. S. Musím ale podotknout, že jsme byli přímo zděšeni z pohledu na některé ulice a domy kousek od náměstí, neskutečně zdevastované, špinavé, ač obývané - ale nepřizpůsobivými občany. Bála jsem se tam i fotit, jak to tam vypadalo a jak nepřátelské byly pohledy postávajících... Ty domy vypadaly nějak podobně jako tyto, které jsou hned vedle zámku 

a které jsou, doufám, v brzké době určeny k rekonstrukci. Opravdu obrovský kontrast proti jiným domům, čistým a upraveným. 

čtvrtek 28. srpna 2014

Okolní krajina

jak jinak, nežli opět focená z jedoucího auta. Ono nejde vždy a všude hned zastavit, když se mi něco líbí- pak natažená ruka s foťákem dává aspoň nějakou šanci zachytit i přes sklo auta místo, okamžik...
 Kopec se jmenuje Červeňák a je na něm Stříbrník neboli Frotzelova rozhledna.


Za hezkého počasí jsou z ní vidět kopce Českého středohoří, Doupovské hory, Klínovec (s rozhlednou), Krušné hory, Fichtelberg (s rozhlednou).








A tyhle snímky (opět "autové", proto odpusťte jejich nekvalitu) ukazují to, co na té naší zemi zemičce miluji - kouzelné osady a vesničky s červenými střechami a malými kostelíky uprostřed členité zelené přírody...
Hodně pohody

středa 27. srpna 2014

Povidla


z jablíček ze dvou starých stromů na naší zahrádce jsem vařila prvně. Nemůžu napsat "z jablek", protože to byla opravdu malá jablíčka. Připadala jsem si jak v říkánce "vařila myšička kašičku na zeleném rendlíčku", protože jsem pořád míchala a míchala a přidávala cukr podle chuti (jablíčka nebyla moc sladká)...

a povedla se, jsou opravdu moc dobrá (nejsou tmavá, jak vypadají na té fotce). 
Naplnila jsem šest sklenic a vonělo to tak moc, že jsem dostala chuť na čerstvý chleba s povidly. Ve své neocenitelné pomocnici - remosce - 
 jsem upekla na vrstvě mouky malý chleba.



Voněl tak, že jsem neodolala  a z ještě horkého jsem si musela odtrhnout tu nejvypečenější kůrčičku - to mám ráda od dětství...

Recept mám od kamaráda:
2 hrnky hladké mouky a 1 hrnek žitné mouky 
2 čajové lžičky sušeného droždí
2 čajové lžičky kmínu
2 čajové lžičky soli (může být i míň)
1 čajová lžička octa
a 1,5 hrnku vlažné vody...
Já tentokrát měřila podle malých kávových šálků a přiměřeně tomu ubrala ostatní ingredience. Do těsta lze přidat česnek, ořechy, semínka, nechat 40 minut kynout, udělat rýhy (maminka dělávala křížek) a 20 minut kynout, pak jsem těsto vložila do rozehřáté remosky na nasypanou mouku. Jinak se má péci v rozpálené nádobě v předehřáté troubě na 200 °C cca 40 minut, na dno trouby  dát hrnek s vodou...

Už se těším, až příští víkend natrháme další jablka a budu zase "povidlovat". Sklenice této domácí dobrůtky s nějakou hezkou čepičku (nejraději mám krajkové nebo háčkované dečky) jsou i hezký dárek a v zimě zase budou výborné na koláče.

Hodně pohody