Počet zobrazení stránky

pondělí 29. února 2016

Čert a Káča

V neděli ráno jsme s kamarádkou Evou byly v Praze v Národním divadle na opeře Čert a Káča. Už divadelní program mne naladil do milého očekávání   ilustracemi Adolfa Borna, kterého mám moc ráda.

A to byl jen začátek milých překvapení - on totiž Adolf Born je autor výborné scény, kostýmů i pohybujících se zvířátek. Zejména pokud šlo o čerty, tak se opravdu vyřádil - byli každý jiný a dětem jen zářily oči, když po scéně běžela myš, za ní kočka a občas proběhl pejsek.
Divadlo bylo při tomto dopoledním představení plné malých dětí s rodiči - nejvíc bylo těch nejmenších dětiček, asi od tří do šesti let. 
Při otevření poslední opony se ukázaly krásné kulisy Adolfa Borna - byly zajímavé, veselé, plné světýlek a pohybu... moc se líbily všem, ty maličké dětičky byly tak zaujaté děním na jevišti, že ani nešpitly - od začátku do závěrečného potlesku byly naprosto úžasně hodné..



Někdo dává přednost moderně za každou cenu, já ne - zažila jsem avantgardní scénu a nastudování Rusalky a bylo to fakt hrozné. Čert a Káča v této režii, scéně, kostýmech a choreografii byl úžasný zážitek, srozumitelný i těm mrňouskům, kteří mohli na jevišti oči nechat. 

Přeji hodně pohody



sobota 27. února 2016

Kocourek

už týden málo jedl a měl problémy,  tak jsem ho v úterý odnesla k paní doktorce. Zhubl o 25 deka a paní doktorka mu odebrala krev na rozbor. On je to takový hodný miláček, že si pro sebe jen kňoural, ale ani sebou nehnul - ačkoliv napoprvé mu praskla na zadní tlapičce žilka a paní doktorka musela nabírat krev z jiné...

Naštěstí podle rozboru nemá - na svůj věk - žádné závažnější problémy nežli opět s bílými krvinkami, s imunitou - takže dostal injekci a zbylou léčbu odehrajeme spolu pomocí prášků.  Doma si obvaz na tlapičce pořád okusoval a lízal, chvíli se na mne zlobil za to bebíčko, ke kterému jsem ho já  krutě odnesla a tudíž za ně můžu - má tu zadní tlapičku zase úplně modrou stejně jak měl bříško loni v létě po operaci...




Domů jsme dostali na zkoušku dva druhy granulí, zda je bude baštit s větším elánem, ale ani jedněm na chuť nepřišel, na miskách celý den bylo těch 25 odpočítaných granulek, tak budeme zkoušet dál. Pořád se na mne ještě maličko zlobil, ale nevydržel to dlouho...

po chvíli mi odpustil, uvelebil se jako obvykle na mých nohách a spokojeně usnul..

Dříve jsem si neuměla představit, že je možné mít tak rád nějaké zvířátko, ale teď chápu všechny, kteří také velmi milují své domácí mazlíčky. V tom dnešním světě, který se pro mne stává nepochopitelným a čím dál tím víc nepřijatelným, je takový plyšově hebký tvoreček úžasné povzbuzení. 

Tak všem hodně pohody



pátek 26. února 2016

Šiju Tildu...

Na začátku byla má stará bílá riflová sukně...


Pak přišlo stříhání, šití - na mém stařičkém spolehlivém šicím stroji...
Tu křídu jsem nakonec vůbec nepotřebovala, protože každý ten vystřižený dílek Tildy jsem obšívala přišpendlený na látce - ony zejména nožičky a ručičky jsou tak velice tenké, že jsem si nevěřila, že bych je nakřídované ušila úplně stejné...

A pak přišlo vůbec to nejtěžší z celé práce, trvalo mi téměř půl hodiny obrátit na líc jednu nožičku...pomáhala tenká vařečka a opačný konec pletací jehlice, přesto to byl horror... Nakonec se všechno podařilo, vycpala jsem všechny díly a sestehovala je ...


 Pak začalo šití vlásků - nejprve slabší pramínek od čela do týla, na ofinu a zakrytí prostředka hlavičky, pak příčné dva prameny postupně...
  

 S vlásky, i když ještě bez šatů, se mi už líbila víc... teď přišly na řadu nějaké šatičky. Nejsem ještě rozhodnutá, zda jí neudělám křídla a z Tildy nebude nakonec Andělka... takže jsem volila takové šatičky, aby mohly být jak pro Tildu, tak pro Andělku: bílé, s kytičkami a krajkou...







Jen do botiček se mi už večer nechtělo pouštět, tak zbývají na "někdy jindy" . Také nejsem ještě rozhodnutá, zda jí udělám oči - zkoušela jsem je nejprve zapíchnutými špendlíčky, ale líbí se mi víc bez nich...

Tahle Tildička je má první, ale určitě ne poslední - kamarádka Gabi je stejně potrefená jako já, takže...

Hodně pohody


úterý 23. února 2016

Plačící satyr

včera v  Divadle na Vinohradech byl krásný...
Krásně zpracované a nádherně zahrané představení pro mne ne příliš známé hry Fráni Šrámka. V červnu roku 1922  napsal tehdejší dramaturg Vinohradského divadla Karel Čapek autorovi: "Milý pane, měl jsem velkou radost, když jsem přečetl Vašeho Plačícího satyra. Je to krásná věc, myslím ještě lepší nežli Měsíc nad řekou...".  A o tom, že nešlo jen o prázdná slova, svědčí skutečnost, že již o rok později ji ve své vlastní režii také Karel Čapek v tomto divadle uvedl. 
Do Prahy jsme přijeli ještě za světla před pátou hodinou, pak se město začalo pomalu ukrývat do šera, 
v oknech divadla se rozsvítila první světla



 a před začátkem představení už byla Praha večerně romantická:
Počkala jsem si na otevření divadla tak, abych si mohla udělat aspoň jednu - dvě fotografie prázdného divadla


 a poštěstilo se mi potkat u pokladny usměvavou Naděnku Konvalinkovou (i v "civilu" z ní vyzařuje pohoda, klid, laskavost). Moc se mi líbily fotky všech herců divadla - řadu z nich znám podle tváří, některé spíš jen podle hlasu z dabingu či rozhlasu, a tak jsem se zájmem putovala od jedné fotografie k druhé a seznamovala se s nimi:


 A pak došlo i na hlediště a jeviště divadla:











I lože byly ještě zcela prázdné...












Hra samotná byla prostě šrámkovská... tři stárnoucí spisovatelé na letním bytě, milující zralá žena a ulítlá šestnáctiletá dívka, která všem popletla hlavy, smutek stárnutí a opuštěnosti se ztřeštěností mládí, citové, citlivé, trochu komické a dost smutné dílo. Krásně zahrané všemi ( Vendulka Křížová, Naďa Konvalinková, Anna Linhartová, Petr Kostka, Svatopluk Skopal, Jan Šťastný, Pavel Rimský, Jiří Plachý atd.), s příjemnou scénou (na rozdíl od Národního divadla a Rusalky).  
Už od dětství si schovávám programy všech divadelních představení, která jsem viděla. A teď jsem byla opravdu mile překvapená programem Vinohradského divadla na tuto hru. Obsahuje hodně zajímavých informací o hře samotné i o jejím autorovi,  některé úryvky korespondence a úvahy Fráni Šrámka,  Karla Čapka a jiných, spoustu krásných fotografií , pak do programu byly vloženy pozvánky na tři další představení divadla:  Henrik Ibsen - Nepřítel lidu, William Shakespeare - Romea a Julii a David Hare - Nevzdávej to..
Po dlouhé době program divadla, který mi dal hodně informací slovních i vizuálních a za dobrou cenu.  A ještě něco k Vinohradskému divadlu: líbily se mi jeho upoutávky zvenku budovy na divadelní představení včetně té video. 

Hodně pohody