Počet zobrazení stránky

sobota 30. dubna 2016

Knížky

mám moc ráda a jsou doma všude - za mým psacím stolem, v dalším pokoji a některé už odvážím na chalupu. 
jedna knihovna za mým psacím stolem

občas ta má mánie k bílé barvě postihne i  knihovnu
 
Dala jsem si závazek, že všechny si znovu přečtu, takže mám co dělat:-). Lety se mění můj čtenářský vkus. Jako první knížku ještě před první třídou jsem přečetla Neználkovy příhody, pak klasické české pohádky, verneovky, mayovky, foglarovky, v pubertě jsem přešla na světové klasiky z knihovny mého tatínka včetně válečných  knih (dodnes mi zůstal silný dojem  z knih Nazí  a mrtví, Hlava XXII.) a teď, s přibývajícím věkem a v dnešní dosti složité a neklidné době potřebuji víc pohodové a optimistické čtení.

Oblíbila jsem si některé autory a snažím se získat od nich co nejvíce knížek. Začalo to třeba knihami klasiků české detektivky Emila Vachka a Eduarda Fikera, pokračovalo mou velmi oblíbenou Fan Vavřincovou a teď jsem se dostala k literatuře první republiky, ke knížkám vyzdvihujícím  morálku, slušnost, čestnost, přátelství, statečnost, sportovní duch, dobré rodinné vztahy - k takovým "foglarovkám pro holky". Tyhle knihy u nás doma nikdy nebyly, možná právě proto mne teď tak zaujaly. Někdo všechny podobné označuje za červenou knihovnu, já v tom hodně rozlišuji. Naivní knihy typu "kterak chudičká krásná dívenka k milionáři přišla" nečtu (ačkoliv tyto náměty nejsou i v dnešní době až tak neobvyklé a smyšlené - viz naše modelky a "náhoda", jaká jim přihrává za partnery milionářské podnikatele či dobře placené hokejisty či fotbalisty). Mám ráda knihy ze studentského prostředí, protože si pořád vzpomínám na svá krásná studentská léta a v mnoha těch knižních situacích se dodnes vidím - strach ze zkoušení, drobné finty na kantory, chození za školu, studentské lásky, to se příliš nezměnilo... Spousta knih z těch let má také silný vlastenecký podtext - to když už byla naše země ohrožená fašismem (třeba knihy legendární horolezkyně Vlasty Štáflové).

Stále nechápu, co je literárně pokleslého na popisu života slušné rodiny, kde spolu děti i rodiče celkem dobře vycházejí, děti mají své studentské radosti a starosti, přivydělávají si třeba kondicemi, aby pomohli rodičům nebo měli přilepšení na sport, kulturu či zábavu, po dostudování se snaží sehnat práci, což se ne vždy daří ... Pokud ovšem pokleslostí není myšleno slušné vyjadřování i chování hrdinů. Někdy si myslím, že pokud kniha neobsahuje nenávist v rodině, intriky, sprostá slova, špatnou partu, útěky dětí z domova, kriminalitu, fetování nebo aspoň detailní popis sexu, tak  není z pohledu dneška považovaná za kvalitní kniha. 

Před časem se mi podařilo koupit další knihu Jaromíry Hüttlové - Soňa hraje za oktávu a mám radost, že obohatila mou sbírku knih této autorky (po antikvariátech a aukru jsem jich sehnala hodně přes 40). Za překonané z této knížky můžu považovat to, že si hrdinka se svými přáteli dlouho vykala a za červenou knihovnu pohodovost knihy a hlavně její závěr s tradičním zamilováním hrdinky (ale já se také poprvé a nejvíc zamilovala na střední škole),  jinak je to knížka o středoškolácích, sportu a rodině.



Doma se mi smějí, když vidí na mém nočním stolku sloupec tak různých knih připravených ke čtení: Vaňkové Mosty přes propast času, Čihařovo Údolí moudrých hlav, Slavné vily Karlovarského kraje, Hany Korejsové Pohádky z bílého domku a J. Hüttlové Soňa hraje za oktávu. 



PhDr. Jaromíra Hüttlová (* 11. listopadu 1893 v Táboře, + 21. října 1964 v Praze)

byla dcera státního úředníka Zemského finančního ředitelství Tobiáše Eliáše, který psal novely a básně pod jménem T.  E. Tisovský. Vystudovala němčinu a latinu nejprve na Filosofické fakultě pražské německé university, pak také na Universitě Karlově. Získala způsobilost vyučovat oba tyto jazyky na středních školách, což také dělala až do roku 1938, kdy byla jakožto vdaná profesorka (od roku 1936 byl jejím druhým manželem ředitel Reálného gymnázia profesor Josef Rybka) předčasně penzionovaná, aby uvolnila místo profesorům - živitelům rodin, kteří byli odsunuti z pohraničí. Po roce 1945 se  vrátila k vyučování na středních školách a po odchodu do důchodu v roce 1961 doučovala studenty soukromě. Největší popularitu měly její knížky pro děti a mládež ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století (napsané do roku 1941; po tomto roce už napsala jen 2 knížky a 4 povídky), poté byly označeny za "buržoazní" a další vlny obliby se dočkaly až po roce 1992, zejména v nakladatelství Ivo Železný. Přeložila z němčiny a francouzštiny více jak 20 knih, psala učebnice jazyků a populárně naučné práce. Její sestra PhDr. Miloslava Eliášová byla také literárně činná profesorka středních škol, zemřela v roce 1941 stejně jako mladší bratr JUDr. Oldřich Eliáš, který rovněž hodně publikoval (ten zemřel v koncentračním táboře Osvětim). Druhý bratr Mojmír Eliáš sice koncentrační tábor přežil, ale zemřel ihned  po návratu 5.6.1945 na tyfus. Tragický osud tak inteligentních lidí...
Mějte se krásně

pátek 29. dubna 2016

Rychlá večeře

Když hospodyně nemá čas (sedí třeba dlouho  u počítače s kocourkem na nohách) nebo je líná (častější varianta), může být k večeři bleskové zeleninové rizoto: na osoleném olivovém oleji a cibulce orestovaná spousta  zeleniny (i koupené, protože ta je vždy v mrazáku) s přidáním trochy pepře
a smíchané s rýží, uvařenou s kari kořením (moc nekořením, ale kari mám ráda) a je blesková lehká večeře, kterou si vezmu v mističce k počítači nebo televizi (proto ta čajová lžička - to aby mi rýže při tom koukání na obrazovku tv či monitor nepadala z vidličky kolem dokola ).
Hodně pohody

středa 27. dubna 2016

A zase kocourek...

Už dlouho jsem nepsala o kocourkovi - miláčkovi a neukázala jeho fotky, tak teď to napravím. Zjistila jsem, že ve foťáku mám jen fotky kocourka, všechny ostatní po uložení do počítače vymažu, ale kocourek tam zůstává.
Chlupáček se drží, je neskutečně hodný, trpělivý vzhledem k velmi jednostrannému jídelníčku - přísné veterinární dietě, dennímu baštění léků a také věku 15 let. Hodně spí a někdy tak tvrdě, takže ho neprobudí, když vstanu z křesla a jdu třeba do koupelny - to dříve z největšího spánku do té koupelny doběhl dříve nežli já v očekávání, že by mohl dostat přidáno do mističky s jídlem. Jakmile sednu do křesla, ihned mi skočí na nohy (musím si přes ně rychle hodit jeho kočičí deku jako obranu oblečení i mé kůže proti jeho drápkům) a začne si ušlapávat pelíšek ke spaní...















Dovede spát hodně dlouho, také dvě hodiny, jen občas se zavrtí nebo přetočí na druhou stranu. Pak ovšem najednou otevře oči a skočí za podlahu, napije se ze své sklenice a jde si lehnout na lavici, kde má přece jen více místa a pohodlí:





 

Spí tiše,už ani neškube tlapičkami, jak ve snu utíká za nějakou myškou a nepomlaskává, jako to dělával dříve - jen občas trochu pootočí hlavičku. Tím, jak spí na polštářích, naškrobených levandulovým škrobem, voní jeho kožíšek krásně levandulí. Je to naše kočičí zlato, neskonale hodné, milé, hebké, voňavé,mazlivé... Každý, kdo má doma nějakého takového domácího tvorečka, ví, kolik klidu a radosti dovedou dávat. 

Hodně pohody 

úterý 26. dubna 2016

Jak jsem dělala jíšku...

V té červené plechové míse jsem si připravila zeleninu na bramborovou polévku
Nejdříve jsem v maličkém kastrólku na malém hořáku plynu začala dělat jíšku, aby stačila vychladnout. Jen mi bylo divné, že jíška byla ještě světlá a já už cítila jakousi prapodivnou vůni a teplo na ruce, kterou jsem držela ouško toho kastrólku..



Inu, kdo umí, umí a my ostatní musíme v IKEA koupit novou chňapku, raději hned dvě. Rodiče by řekli - kopyto, já si ale říkám, že jsem nesmírně šikovná.             

Hodně pohody 

neděle 24. dubna 2016

Plechová mísa

Je velmi stará. Pamatuji si ji od svého dětství - maminka ji používala na chatě v horách k zadělávání těsta...







Je téměř nepoškozená, až na dva malé otluky na samotném okraji a já ji používám také - 
ukládám do ní koupenou cibuli, brambory a ostatní zeleninu. Jsem ráda, když věci slouží a nejsou zbytečně nahrazovány...

Hodně pohody


čtvrtek 21. dubna 2016

Výstava Titanic

Včera jsme byli v Praze na výstavě Titanic. Hned při příchodu (a odložení kabátů a tašek v šatně) jsme obdrželi sluchátko, ze kterého jsme slyšeli podrobný popis jednotlivých artefaktů, ale dojemné bylo to, že jsme obdrželi také lodní lístek se jménem a bližšími údaji konkrétního člověka, který se na Titanicu plavil.
Já měla průkaz 24letého pana Edgara Gilese z Cornwallu v Anglii.  Cestoval s ním i jeho bratr Frederick do Camdenu u New Jersey a chtěli si tu najít práci, protože už tady pracoval jako profesionální cvičitel koní jejich bratr John. Edgar měl celkem 9 bratrů a spolu s Frederickem se měli plavit lodí Oceanic, ale kvůli uhelné stávce byly jim lístky vyměněny na Titanic. Až na samém konci výstavy jsem se na velké tabuli dozvěděla, že Edgar i jeho bratr katastrofu Titanicu nepřežili...
Viděli jsme i slyšeli hodně o Titanicu, od replik samotné lodi,






chodby a kajuty první třídy a kajuty personálu, nádhernou jídelnu, obrovské fotografie přiblížily krásu lodi a a projekce pak ukázaly, kde a jak byla loď objevena a některé věci, které pak byly vyzdviženy a jsou na této výstavě.



Co pro mne bylo nejdůležitější - to byly osudy některých lidí. Třeba starších manželů, kdy žena odmítla nastoupit do záchranného člunu a chtěla zemřít vedle svého muže, se kterým prožila tolik let. Trochu mi vadilo, že celá ta výstava je tak tmavá, zejména mi to vadilo u čtení těch informací o lidech. Výstava je hezká, ale bylo mi dost smutno z osudu všech těch lidí, kteří byli katastrofou Titanicu jakýmkoli způsobem dotčeni.

Mějte se hezky.