Počet zobrazení stránky

sobota 30. dubna 2016

Knížky

mám moc ráda a jsou doma všude - za mým psacím stolem, v dalším pokoji a některé už odvážím na chalupu. 
jedna knihovna za mým psacím stolem

občas ta má mánie k bílé barvě postihne i  knihovnu
 
Dala jsem si závazek, že všechny si znovu přečtu, takže mám co dělat:-). Lety se mění můj čtenářský vkus. Jako první knížku ještě před první třídou jsem přečetla Neználkovy příhody, pak klasické české pohádky, verneovky, mayovky, foglarovky, v pubertě jsem přešla na světové klasiky z knihovny mého tatínka včetně válečných  knih (dodnes mi zůstal silný dojem  z knih Nazí  a mrtví, Hlava XXII.) a teď, s přibývajícím věkem a v dnešní dosti složité a neklidné době potřebuji víc pohodové a optimistické čtení.

Oblíbila jsem si některé autory a snažím se získat od nich co nejvíce knížek. Začalo to třeba knihami klasiků české detektivky Emila Vachka a Eduarda Fikera, pokračovalo mou velmi oblíbenou Fan Vavřincovou a teď jsem se dostala k literatuře první republiky, ke knížkám vyzdvihujícím  morálku, slušnost, čestnost, přátelství, statečnost, sportovní duch, dobré rodinné vztahy - k takovým "foglarovkám pro holky". Tyhle knihy u nás doma nikdy nebyly, možná právě proto mne teď tak zaujaly. Někdo všechny podobné označuje za červenou knihovnu, já v tom hodně rozlišuji. Naivní knihy typu "kterak chudičká krásná dívenka k milionáři přišla" nečtu (ačkoliv tyto náměty nejsou i v dnešní době až tak neobvyklé a smyšlené - viz naše modelky a "náhoda", jaká jim přihrává za partnery milionářské podnikatele či dobře placené hokejisty či fotbalisty). Mám ráda knihy ze studentského prostředí, protože si pořád vzpomínám na svá krásná studentská léta a v mnoha těch knižních situacích se dodnes vidím - strach ze zkoušení, drobné finty na kantory, chození za školu, studentské lásky, to se příliš nezměnilo... Spousta knih z těch let má také silný vlastenecký podtext - to když už byla naše země ohrožená fašismem (třeba knihy legendární horolezkyně Vlasty Štáflové).

Stále nechápu, co je literárně pokleslého na popisu života slušné rodiny, kde spolu děti i rodiče celkem dobře vycházejí, děti mají své studentské radosti a starosti, přivydělávají si třeba kondicemi, aby pomohli rodičům nebo měli přilepšení na sport, kulturu či zábavu, po dostudování se snaží sehnat práci, což se ne vždy daří ... Pokud ovšem pokleslostí není myšleno slušné vyjadřování i chování hrdinů. Někdy si myslím, že pokud kniha neobsahuje nenávist v rodině, intriky, sprostá slova, špatnou partu, útěky dětí z domova, kriminalitu, fetování nebo aspoň detailní popis sexu, tak  není z pohledu dneška považovaná za kvalitní kniha. 

Před časem se mi podařilo koupit další knihu Jaromíry Hüttlové - Soňa hraje za oktávu a mám radost, že obohatila mou sbírku knih této autorky (po antikvariátech a aukru jsem jich sehnala hodně přes 40). Za překonané z této knížky můžu považovat to, že si hrdinka se svými přáteli dlouho vykala a za červenou knihovnu pohodovost knihy a hlavně její závěr s tradičním zamilováním hrdinky (ale já se také poprvé a nejvíc zamilovala na střední škole),  jinak je to knížka o středoškolácích, sportu a rodině.



Doma se mi smějí, když vidí na mém nočním stolku sloupec tak různých knih připravených ke čtení: Vaňkové Mosty přes propast času, Čihařovo Údolí moudrých hlav, Slavné vily Karlovarského kraje, Hany Korejsové Pohádky z bílého domku a J. Hüttlové Soňa hraje za oktávu. 



PhDr. Jaromíra Hüttlová (* 11. listopadu 1893 v Táboře, + 21. října 1964 v Praze)

byla dcera státního úředníka Zemského finančního ředitelství Tobiáše Eliáše, který psal novely a básně pod jménem T.  E. Tisovský. Vystudovala němčinu a latinu nejprve na Filosofické fakultě pražské německé university, pak také na Universitě Karlově. Získala způsobilost vyučovat oba tyto jazyky na středních školách, což také dělala až do roku 1938, kdy byla jakožto vdaná profesorka (od roku 1936 byl jejím druhým manželem ředitel Reálného gymnázia profesor Josef Rybka) předčasně penzionovaná, aby uvolnila místo profesorům - živitelům rodin, kteří byli odsunuti z pohraničí. Po roce 1945 se  vrátila k vyučování na středních školách a po odchodu do důchodu v roce 1961 doučovala studenty soukromě. Největší popularitu měly její knížky pro děti a mládež ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století (napsané do roku 1941; po tomto roce už napsala jen 2 knížky a 4 povídky), poté byly označeny za "buržoazní" a další vlny obliby se dočkaly až po roce 1992, zejména v nakladatelství Ivo Železný. Přeložila z němčiny a francouzštiny více jak 20 knih, psala učebnice jazyků a populárně naučné práce. Její sestra PhDr. Miloslava Eliášová byla také literárně činná profesorka středních škol, zemřela v roce 1941 stejně jako mladší bratr JUDr. Oldřich Eliáš, který rovněž hodně publikoval (ten zemřel v koncentračním táboře Osvětim). Druhý bratr Mojmír Eliáš sice koncentrační tábor přežil, ale zemřel ihned  po návratu 5.6.1945 na tyfus. Tragický osud tak inteligentních lidí...
Mějte se krásně

Žádné komentáře:

Okomentovat

Vážím si každého vašeho komentáře a děkuji za ně.