... a další cesta...

 Opět mne začal zlobit počítač, tak jsem se musela na chvíli odmlčet a využila čas k další cestě. Ještě pořád byla šance projít se v jednom z nejnavštěvovanějších a nejkrásnějších našich měst bez davů turistů. Tentokrát  jsem zamířila do nádherného Českého Krumlova, kde jsem byla už dvakrát, naposledy, když mi bylo asi třicet let (a to není nedávno..😁).

Cesta v klimatizovaném poloprázdném autobuse RegioJetu  byla velmi příjemná.  O tomto městě asi není třeba se moc rozepisovat, nejlepší je se jím jen procházet a kochat se, obdivovat, těšit se. Může snad být krásnější pohled? Jak já miluji ty tradiční červené střechy našich měst a vesnic v zeleni stromů... a celou tu naši krásnou, půvabnou, milou zemi...

Začala jsem samozřejmě kávou na náměstí, které bylo prázdné, bez turistů, prostě něco neskutečné:

... a pak Zámeckými schody přímo na zámek,  abych stihla prohlídku a měla čas i na zahrady a park:

Vidíte těch několik lidí, kteří na zámku právě byli? Prostě něco nádherného...

Jeden medvídek...

 Při čekání na svou prohlídku (renesanční a barokní apartmány) jsem se potkala s velice příjemnými lidmi, všichni byli milí a bylo vidět, jak si všichni užíváme ten klid, bez davů turistů.

Poslední dva roky si téměř denně  pouštím Toulky českou minulostí a díky tomu se mi potom zdá historie bližší. Tak třeba  dějiny Českého Krumlova -  byl sídlem mocného rodu Vítkovců  (jejich jedné větve pánů z Krumlova  s  erbovním znamením pětilisté růže), kteří v roce 1302 vymřeli po meči a Krumlov přešel na Rožmberky, pak jej poslední Rožmberk Petr Vok v roce 1602 prodal císaři Rudolfu II, Habsburskému a ten ho okamžitě věnoval Janu Oldřichu I. z Eggenbergu a  když Eggenbergové z Krumlova udělali bohaté, honosné a reprezentativní sídlo, po vymření jejich rodu v roce 1719 přechází Krumlov na knížecí rod Schwarzenbergů (krumlovsko-hlubocká větev)  a v roce 1947 přechází na stát. 

Takže majetek těm rodům příliš štěstí nepřinesl, když vlastně všechny po meči vymřely...

Těch pohledů na město se nejde nabažit...

... a vodáci sjíždějí Vltavu...

Přiznám se, že jsem moc chtěla vidět Maškarní sál a byl přesně tak krásný, jak jsem si ho pamatovala. Jen fotit se uvnitř nemohlo, tak jsem si aspoň koupila pohlednice a některé i poslala. 

Po Zámeckých schodech zase dolů ,  ještě pár pohledů na město a už byl nevyšší čas vrátit se na moderní autobusové nádraží a jet domů

Byl to nádherný výlet a těším se na další.

Hodně pohody 

Cestování

 Usmyslila jsem si, že musím hodně cestovat, dokud to jde a chci vidět naše města, ve kterých jsem nikdy nebyla a kam jedou vlaky či autobusy. Včera jsem se rozjela vlakem  do Domažlic.

První překvapení bylo, že jsme nabrali několikaminutové zpoždění a byla cestou výluka, takže v Plzni jsem měla snad 4 - 5 minut na přestup do osobního vlaku do Domažlic. Ovšem, já byla poprvé v Plzni na nádraží, vůbec jsem se tam nemohla zorientovat - rekonstruuje se, v podchodu k nástupištím není vůbec žádné označení, kterým směrem je východ či pokladna či informace..., takže jsem vyjela nahoru a snažila se zeptat, kde je pokladna ... prý projít halou a sjet dolů. Proběhla jsem opravovanou halou a narazila na první koleji na vlak do Domažlic, skočila do něj a už se jelo. Domažlické nádraží je půvabné a čisťoučké, jen mne zarazilo to, že úplně zavřené a ani za okny nebyla žádná informace o odjezdech vlaků. Navíc hlášení o vlacích je sem přenášeno z druhého domažlického nádraží, takže informace o druhé koleji, na kterou by měl přijet vlak, byla pro mne neznalou hodně matoucí - vždyť tady na nádraží byla jen jedna kolej...

Pak jsem si dala kávu a sachr dort a dál obdivovala ty krásné domy na náměstí. Třeba tyto čtyři domy svými štíty tvoří symetrii:

a obdobnou symetrii štítů má i novostavba na náměstí, která skrývá supermarket. Že by se mi líbila k tomu nádhernému renesančnímu náměstí tato budova, to tedy rozhodně ne, i ta snaha o jakési kopírování štítů domů mi přijde přinejmenším divná.

Ale toto je nádherný dům:

a tenhle bych určitě opravila, kdybych měla pár "zbytečných" miliónů:

zdá se mi podle stavby a střechy, že je to stará fara - přispívá k mé domněnce i to, že kousek před ní je pomník věnovaný Antonínu Příhodovi, děkanu a dobrodinci 1668 - 1749.   Domažlice jsou krásné, krásné. Mám ráda historii a architekturu a Domažlice mi daly oboje a navíc krásnou procházku v nádherném dni. 

U nádraží jsem objevila nádhernou vilku, ta mne vzala přímo za srdce, splňuje mou celoživotní představu o úžasném,  půvabném, nádherném bydlení:

Moc přeji majitelům krásný život v tak kouzelném domě. 

A cesta zpět byla také zajímavá - už odjezd z Domažlic byl se zpožděním 13 minut, zpoždění cestou ještě  narostlo a tak jsem opět na přestup v Plzni měla pár minut. Naštěstí už jsem věděla, že... musím proběhnout nádražím, seběhnout do podchodu a najít správný vlak, což se mi podařilo až napodruhé... 

Hodně pohody 

Čepička letní

 Tuto letní bílou čepičku jsem uháčkovala na přání, tak snad se bude líbit:

Po tom více jak ročním zpomalení života vlivem covidu se nějak pomalu rozjíždím do aktivity, tak snad se to zlepší. 

Opatrujte se a hodně pohody

Jsem ostuda,

 já to vím, Miluško...potkaly jsme se už párkrát a pokaždé jsi mi dala co proto, že od Vánoc žádný příspěvek. Ale když ona není nálada na nic, ale máš pravdu - musím se překonat. Letošní rok je nějaký zakletý a všechno se mi rozbíjí a hatí. Začalo to autem, 

které plně naložené velikonočními dobrotami včetně beránka mne nechalo stát kousek za domovem, pak se mi zjančil rok starý mobil, zkolaboval počítač (čímž jsem přišla o všechny fotky, data  a dokumenty za rok 2019 a 2020) a opravář si s ním nevěděl rady, rozbil se mi foťák, ztratila jsem z druhého foťáku paměťovou kartu, takže je také nepoužitelný a tento týden mi "odešla" pračka. A to píšu jen o věcech, které si má děravá hlava pamatuje. 

Nejhůř ale je v samotném mém bytečku, protože byt nade mnou sousedka prodala a už více jak tři měsíce tam stavební firma tchána nového majitele dělá "rekonstrukci". Pravdou je, že asi zapomněli, že nedělají rekonstrukci nějaké fabriky, ale v bytě v domě, který je trvale obydlen. Tak si představte, že v době, kdy se nesmělo vyjet z bydliště (a tudíž třeba utéct na chalupu), vám nad hlavou od února bourají odvrtáváním panely (bez ohledu na statiku)!, nechávají ty veliké odvrtané kusy padat na váš strop, což jsou takové rány, že se vám odtrhnou stropnice a opadává omítka, v kuchyni a koupelně vám popraskají obklady,  bez ohledu na to, zda je neděle či velikonoční svátky pořád a pořád vrtají, mlátí, buší do zdí, podlah, rvou kovové zárubně, aby pak jednoho dne nastříkali a rozlili betonovou stěrku tak, že do vašeho bytu - do ložnice, obýváku, dětského pokoje to teče proudem po stupačkách topení a máte kropenaté tapety, v předsíni do toho šlápnete, protože to tam vyteklo ze zničené koupelny a záchodu ... a majitel se stupidně usměje a řekne, jestli to snad má jít k vám uklidit... Teď právě začal vrtat, což ovšem měl smůlu a vlítla jsem na něj jak černá ruka s tím, že ať si  nedovoluje i v neděli otravovat. 

Že nebudu trpět tím, že si on z šedesát let starého paneláku v Čechách chce udělat dřevěný kanadský srub v Ontariu, tak to ať v sobotu a v neděli zapomene na jakékoli rušení klidu. Zatvářil se jak ... ,

 tohle v mužském vydání  nebo 

a začal říkat, že ve stanovách družstva nic takového o klidu v sobotu a neděli není, ale já mu řekla, že peklo v bytě mu může udělat i ten, kdo bydlí pod ním třeba tak, že až on usne nebo uspí rodinu, může se ozvat pračka, vrtačka, mixér, zatloukání hřebíků či jiné zvuky, které také nejsou ve stanovách zakázané...přestal. Tak to nám začínají dobré sousedské vztahy, to se mám na co těšit. 😡

Ovšem po půl roce absence byla neskutečná práce už jen s přihlášením do blogu - mezitím se změnila spousta věcí a já se nemohla přihlásit . A tak aspoň rychle  přidám pár snímků ze sobotní oslavy,

která byla nádherná a člověk si opět potvrdí, jaké má štěstí, když má milující rodinu a pár úžasných kamarádek...

Tak jsem toho napsala až až, Miluško a snad další příspěvek nebude trvat půl roku...

Hodně pohody a zdraví