... a další cesta...

 Opět mne začal zlobit počítač, tak jsem se musela na chvíli odmlčet a využila čas k další cestě. Ještě pořád byla šance projít se v jednom z nejnavštěvovanějších a nejkrásnějších našich měst bez davů turistů. Tentokrát  jsem zamířila do nádherného Českého Krumlova, kde jsem byla už dvakrát, naposledy, když mi bylo asi třicet let (a to není nedávno..😁).

Cesta v klimatizovaném poloprázdném autobuse RegioJetu  byla velmi příjemná.  O tomto městě asi není třeba se moc rozepisovat, nejlepší je se jím jen procházet a kochat se, obdivovat, těšit se. Může snad být krásnější pohled? Jak já miluji ty tradiční červené střechy našich měst a vesnic v zeleni stromů... a celou tu naši krásnou, půvabnou, milou zemi...

Začala jsem samozřejmě kávou na náměstí, které bylo prázdné, bez turistů, prostě něco neskutečné:

... a pak Zámeckými schody přímo na zámek,  abych stihla prohlídku a měla čas i na zahrady a park:

Vidíte těch několik lidí, kteří na zámku právě byli? Prostě něco nádherného...

Jeden medvídek...

 Při čekání na svou prohlídku (renesanční a barokní apartmány) jsem se potkala s velice příjemnými lidmi, všichni byli milí a bylo vidět, jak si všichni užíváme ten klid, bez davů turistů.

Poslední dva roky si téměř denně  pouštím Toulky českou minulostí a díky tomu se mi potom zdá historie bližší. Tak třeba  dějiny Českého Krumlova -  byl sídlem mocného rodu Vítkovců  (jejich jedné větve pánů z Krumlova  s  erbovním znamením pětilisté růže), kteří v roce 1302 vymřeli po meči a Krumlov přešel na Rožmberky, pak jej poslední Rožmberk Petr Vok v roce 1602 prodal císaři Rudolfu II, Habsburskému a ten ho okamžitě věnoval Janu Oldřichu I. z Eggenbergu a  když Eggenbergové z Krumlova udělali bohaté, honosné a reprezentativní sídlo, po vymření jejich rodu v roce 1719 přechází Krumlov na knížecí rod Schwarzenbergů (krumlovsko-hlubocká větev)  a v roce 1947 přechází na stát. 

Takže majetek těm rodům příliš štěstí nepřinesl, když vlastně všechny po meči vymřely...

Těch pohledů na město se nejde nabažit...

... a vodáci sjíždějí Vltavu...

Přiznám se, že jsem moc chtěla vidět Maškarní sál a byl přesně tak krásný, jak jsem si ho pamatovala. Jen fotit se uvnitř nemohlo, tak jsem si aspoň koupila pohlednice a některé i poslala. 

Po Zámeckých schodech zase dolů ,  ještě pár pohledů na město a už byl nevyšší čas vrátit se na moderní autobusové nádraží a jet domů

Byl to nádherný výlet a těším se na další.

Hodně pohody 

Cestování

 Usmyslila jsem si, že musím hodně cestovat, dokud to jde a chci vidět naše města, ve kterých jsem nikdy nebyla a kam jedou vlaky či autobusy. Včera jsem se rozjela vlakem  do Domažlic.

První překvapení bylo, že jsme nabrali několikaminutové zpoždění a byla cestou výluka, takže v Plzni jsem měla snad 4 - 5 minut na přestup do osobního vlaku do Domažlic. Ovšem, já byla poprvé v Plzni na nádraží, vůbec jsem se tam nemohla zorientovat - rekonstruuje se, v podchodu k nástupištím není vůbec žádné označení, kterým směrem je východ či pokladna či informace..., takže jsem vyjela nahoru a snažila se zeptat, kde je pokladna ... prý projít halou a sjet dolů. Proběhla jsem opravovanou halou a narazila na první koleji na vlak do Domažlic, skočila do něj a už se jelo. Domažlické nádraží je půvabné a čisťoučké, jen mne zarazilo to, že úplně zavřené a ani za okny nebyla žádná informace o odjezdech vlaků. Navíc hlášení o vlacích je sem přenášeno z druhého domažlického nádraží, takže informace o druhé koleji, na kterou by měl přijet vlak, byla pro mne neznalou hodně matoucí - vždyť tady na nádraží byla jen jedna kolej...

Pak jsem si dala kávu a sachr dort a dál obdivovala ty krásné domy na náměstí. Třeba tyto čtyři domy svými štíty tvoří symetrii:

a obdobnou symetrii štítů má i novostavba na náměstí, která skrývá supermarket. Že by se mi líbila k tomu nádhernému renesančnímu náměstí tato budova, to tedy rozhodně ne, i ta snaha o jakési kopírování štítů domů mi přijde přinejmenším divná.

Ale toto je nádherný dům:

a tenhle bych určitě opravila, kdybych měla pár "zbytečných" miliónů:

zdá se mi podle stavby a střechy, že je to stará fara - přispívá k mé domněnce i to, že kousek před ní je pomník věnovaný Antonínu Příhodovi, děkanu a dobrodinci 1668 - 1749.   Domažlice jsou krásné, krásné. Mám ráda historii a architekturu a Domažlice mi daly oboje a navíc krásnou procházku v nádherném dni. 

U nádraží jsem objevila nádhernou vilku, ta mne vzala přímo za srdce, splňuje mou celoživotní představu o úžasném,  půvabném, nádherném bydlení:

Moc přeji majitelům krásný život v tak kouzelném domě. 

A cesta zpět byla také zajímavá - už odjezd z Domažlic byl se zpožděním 13 minut, zpoždění cestou ještě  narostlo a tak jsem opět na přestup v Plzni měla pár minut. Naštěstí už jsem věděla, že... musím proběhnout nádražím, seběhnout do podchodu a najít správný vlak, což se mi podařilo až napodruhé... 

Hodně pohody 

Čepička letní

 Tuto letní bílou čepičku jsem uháčkovala na přání, tak snad se bude líbit:

Po tom více jak ročním zpomalení života vlivem covidu se nějak pomalu rozjíždím do aktivity, tak snad se to zlepší. 

Opatrujte se a hodně pohody