Emauzy

 V úterý opět slibovali parný den s teplotami nad 30 °C, ale jízdenka do Prahy už byla koupená a na programu byl klášter  Na Slovanech, neboli Emauzy.  Do toho začínajícího horkého dne se spustil docela hustý déšť, což ovlivnilo kvalitu i počet mých fotek (ono držet jednou rukou deštník nad hlavou a  druhou držet mobil, tak není čím mačkat focení... 

Cessta Vyšehradskou ulicí 

kolem tohoto domu s pamětní deskou Boženě Němcové

kolem kostela sv. Jana Nepomuckého Na Skalce (tam se vypravím možná jindy),

obehnaného dlouhou zdí...

Moc se mi líbí ten sousedící dům:

Naproti tomuto kostelu je vstup do areálu kláštera Na Slovanech, zkráceně Emauzy (oficiálně Benediktinské opatství Panny Marie a  sv. Jeronýma v Emauzích). Byl založený Karlem IV. pro řád slovanských benediktinů : 

 

Jen na okraj - osobnost Edvarda (Eduarda) Beneše je mi z mnoha důvodů velmi blízká a obdivuji ji... 

Klášter se díky podpoře císaře Karla IV. těšil veliké oblibě a jeho chrám brzy nestačil. Proto o 24 let později císař založil nový klášterní kostel, zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Klášter přečkal bez problémů husitské období, obnovil se znovu po zrušení Josefem II., po roce 1919 se vrátili i čeští mniši. Za války byli opět mniši vyhnáni, řada z nich popravena a areál obsadil německý vojenský lazaret. 

14. února 1945 byl klášter a kostel - stejně jako velké množství civilních i průmyslových objektů u nás - nesmyslně a krutě zasažen bombami při americkém náletu 8. letecké armády. Přímo sem dopadly tři zápalné pumy, každá o hmotnosti 227 kilo. Došlo k úplnému zničení obou gotických věží kostela, zřítily se klenby  a vyhořely do základů gotické budovy. 

V letech 1953 - 4 došlo v areálu kláštera k rekonstrukci kleneb podle návrhu profesora Bedřicha Hacara a podle projektu architekta Františka Marii Černého byla v letech 1964 -1968 provedena rekonstrukce kostela tak, že bývalé gotické věže byly nahrazeny betonovými asymetrickými skořepinovými křídly s pozlacenými hroty. Tímto originálním a velmi netradičním pojetím rekonstrukce historického objektu se stala stavba kostela naprosto unikátní. Moc se mi líbí a musím si zjistit, kdy je kostel otevřený, abych ho viděla obnovený interiér.

Déšť ustal a začal další horký den.

Tak pokračování příště a hodně pohody

Švestková dráha

České středohoří považuji za jednu z nejkrásnějších krajin naší země. Jezdím často sympatickým vláčkem - lokálkou Švestkové dráhy touto malebnou krásou, plnou historických památek a přírodních krás. Pojeďte dnes se mnou a dívejte se z okna vlaku a odpusťte nízkou kvalitu fotek, dělaných za jízdy přes okno vláčku :

Vozím sebou vždycky nějakou knížku a sluchátka, v mobilu mám hodně nahraných dějepisných textů, ale stejně mi to nedá, knížka zůstává zavřená a já se dívám pokaždé z okna:

Tato dráha s kratšími či delšími přestávkami funguje již od roku 1898 a název jí dali lidé od velkého množství švestkových alejí, kolem kterých vedla a které už, bohužel,  téměř vymizely vlivem napadení stromů šarkou. 

To ještě bylo obilí na polích - stačilo pár dní a úroda je už dnes sklizená...

Když uvidím v dálce siluetu Hazmburku a vedle takový malý kopeček, před tím zlato zralého obilí, pokaždé nějak ovlivněná tou krásou a historií si začnu v duchu odříkávat báseň Jaroslava Seiferta Hora Říp. A opravdu nepřeháním. Když náhodou zamyšlená si té nízké homolky nevšimnu, mohu se vsadit, že se někde blízko ozve hlas rodičů či prarodičů, říkajících svým potomkům: Podívej, támhle ten kopeček je hora Říp... 

Na základní škole nás učili opravdu moc dobře a nic na tom nezmění pomluvy některých dnešních kritiků, kteří sami jsou bez základních znalostí.  Hodně literárních pokladů znám dosud nazpaměť, třeba celé odstavce z knih a spoustu krásných básní.

                                    Jaroslav Seifert    Hora Říp

"Viděl jsem hory plné ledu,

však zpívat o nich nedovedu. 

Jiskřily dálky nad hlavami

jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,

však zpívat o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru 

uprostřed kraje nízkou horu, 

na nebi mráček běloskvoucí - 

přestane srdce chvíli tlouci. 

Oblaka letí v klasech zralých 

a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy

a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,

a motýl spěchá po bodláčí.

A jako krůpěj na prstenu

třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat 

a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. 

Maminko má,

jak je to hezké u nás doma." 

No uznejte, je to taková nenápadná, nízká kulatá homolka a tolik pro nás znamená...

Dřív mi ten tvar dost připomínal helmici Jana Žižky na některých obrazech.

Mimo již zmíněný Házmburk (snad vybudovaný Lichtemburky v roce 1250) cestou jsou vidět pozůstatky dalších hradů. Třeba u obce Děkovka je to zřícenina Oltáříku (dnes známý jako Hrádek),. Ten byl založený pravděpodobně po skončení husitských válek nejmocnějším hejtmanem na severu Ćech, Jakoubkem z Vřesovic. Blízko je možná známější  zřícenina hradu Košťálov na kopci Košťál. Ten založili pravděpodobně  páni z Házmburka, poté ho vlastnili Kaplířové ze Sulevic a od 16. století je už opuštěný. 

Pokaždé mne udivuje rozlehlost ovocných sadů a úžasná čistota veškeré zemědělské činnosti u Židovic:

Vláček uhání krajinou po trati, kterou postupně upravuje a modernizuje společnost AŽD Praha. Ta v roce 2016 odkoupila od státu zbytkovou trať Čížkovice - Obrnice a začala obnovovat provoz na trati Litoměřice - Most. Společnost zajišťuje komplexní výrobu, dodávku a montáž technologických zařízení pro zabezpečení a řízení železniční dopravy nejen u nás, ale v mnoha zemích zejména Evropy.

Pravidelný provoz na trati byl zahájen v roce 2019 a opravdu jízdu touto Švestkovou dráhou všem vřele doporučuji. A když se trefíte zrovna do jedné z mnoha akcí na této trati, můžete se svézt parním vlakem s historickými vagóny. Mně se to podařilo vloni počátkem května a možnost stáhnout koženým řemenem staré okénko až k pasu, vyklonit se trošku a vdechovat vůni kvetoucích stromů, to je zážitek na celý život. A k tomu pít třeba švestkový čaj, no paráda.

Po celé trase je modernizován nejen kolejový svršek a technologie, ale dochází k postupné  úpravě nádražních budov a to je úžasné. Nádražní budovy jsou krásnou ukázkou průmyslové architektury své doby, jednotlivé  i soukromé železniční společnosti budovaly vlastní objekty podle návrhů svých inženýrů a dodnes je to na stavbách poznatelné (Rakouská severozápadní dráha, Buštěhradská dráha, Moravsko-slezská severní dráha apod.). Jejich současná likvidace je smutnou, nenávratnou ztrátou pro naší kulturu a historii Pro mne je typické, že jsem si vzpomněla fotit nádraží, až když se vlak rozjel (asi proto, že jsem měla na uších sluchátka a poslouchala české dějiny).

Projeďte se Švestkovou dráhou, třeba do Třebenic (Muzeum českého granátu se šperky Ulriky von Levetzow v budově bývalého luteránského kostela) nebo nedalekých Třebívlic (vedle zámku je v zámecké prádelně stálá expozice Ulriky von Levetzow a také je rodina na zdejším hezkém hřbitově pochovaná). 

A protože touto tratí jezdívám ráda a často (odradilo mě jezdit tuto trasu autem,  obvykle zalisovaná svou malou C3 mezi kolonami "tiráků" a cisteren (ženoucích se bez ohledu na dopravní značky o snížení rychlosti či o začátku obce), tak možná časem přibyde nějaký další snímek na toto téma.

Hodně pohody

P.S. 

Když se podíváte na mapu, uvidíte okolo Českého středohoří vést Zlatou stezku Zemí hradů. To je jakýsi průvodce po krásách přírody a po nejstarších památkách (vezmeme-li v úvahu "na obzoru" horu Říp, tak i po bájných místech, kde se odehrávají nejstarší české pověsti a místech,  představujících jeden ze symbolů české státnosti a národní identity).  Zastávkami na této stezce našimi dějinami a poznáním jsou hrady, zámky, zříceniny, přírodní památky: 

       Budyně nad Ohří, Libochovíce, Třebenice, Košťálov, Skalka, Ostrý, Oparno, Lovosice, Házmburk, Třebívlice, Chlum, Kostomlaty, Velké Žernoseky, Kamýk, Žitenice, Staňkovice, Zřícenina hradu Kalich, Třebušín, Panna, Ploskovice, Litýš, Úštěcká ostrožna...

 Ovšem to nemusí být konečná, můžete pokračovat dál a dál po krásách naší vlasti...

Kamarádi

 Mám moc  ráda zvířata, zejména kočky a psy. Dokonce v poslední době cítím, že čím víc poznávám některé lidi, tím raději mám zvířata. Denně potkávám na ulicích hodně pejskařů,  obvykle si jejich pejsků všímám a když pejsek i  jeho  majitelé jsou mi sympatičtí , tak poprosím, zda si můžu pejska pohladit.  S tímhle prvním pejskem jsme se potkali ve  Františkových Lázních, kam ho přivezla jeho panička v košíku na kole z Německa. Jakmile se postavil na své čtyři tlapky,  hned se ke mně tulil a říkal si o pohlazení. Jeho panička neuměla česky a já zase toto neuměla říci německy, ovšem mezinárodně srozumitelným způsobem - rukama - jsem se jí zeptala, zda ho smím pohladit a už jsme se s pejskem kamarádili. Byl moc milý a vděčný...: 

 Tohle fešácké štěně patří synovi kamarádky Evy a je to vážně miláček. Po pohlazení se svalil na trávu, položil si tlapku na moji ruku a nepustil mne hodně dlouho. Doufám, že si mne zapamatoval, protože jako štěně se den ze dne mění a roste, za chvíli z něj půjde strach.

 

 No uznejte, že už jako štěně budí respekt...

A chová se jak pravý manekýn - rád se fotografuje, ví, že je fakt fešák:

A toto je lovecký stařeček, moc milý pejsek Roberta a kamarádky Gabinky.  Už má problémy s chůzí, kulhá a určitě ho nemocné kyčle bolí, ale je to milý divousek, moc šikovný, který si umí otevřít kliku u dveří a přijít si pro pohlazení a dobroty až do kuchyně.

Ještě znám několik úžasných pejsků a kočiček,  snad se mi podaří je i vyfotit. Tak ať se našim zvířátkům dobře daří. Na svého kocourka pořád vzpomínám.

Hodně pohody

Zahradnice

 Máme kamarádku, u které se s Evou přímo kocháme krásou její zahrádky. Helenka je totiž neskutečně šikovná nejen v zahrádce, ale v podstatě ve všem,  od vaření po tvoření. Při poslední návštěvě jsem neodolala a nafotila pár obrázků z její zahrádky:

Fotila jsem hlavně okrasnou část zahrady, protože ta užitková, plná zeleniny a ovoce, je dost postihnutá velikým suchem a je to smutný pohled na padající nedozrálé ovoce. Rády za Helčou jezdíme a sedáváme na zahradě. Já o ní tvrdím, že kdyby zasadila hrábě, tak jí obrazí a do měsíce má sklizeň malých hrabiček. 

Hodně pohody