Litomyšl - kostely

První kostel jsem uviděla při své cestě k hotelu Aplaus, hned souběžně s náměstím:

 Trojlodní bazilika Povýšení svatého Kříže se ve své bílé kráse majestátně  vypíná na Šantově náměstí a patří k nejvýznamnějším památkám města. Původně gotická stavba vznikla společně s klášterem pro řád augustiniánů poustevníků, které v roce 1355 pozval do Litomyšle biskup Jan IX. ze Středy (ten je zde podle tradice i pohřbený).  Nejvíce kostel utrpěl při velikém požáru města v roce 1460.  Dnes je farním kostelem římskokatolické farnosti a náležejí mu tituly proboštský a kapitulní, titulní katedrála. Je zvláštní svým nezvykle dlouhým presbytářem.  

Projít z Šantova náměstí ulicí B. Němcové, dojde se k ulici M. D. Rettigové (opět postava z Filosofské historie) a tam je kostel Rozeslání sv. apoštolů:

Na tomto snímku je aspoň trošku vidět, jaký kousek od sebe jsou tři nádherné sakrální stavby - vpravo kostel Rozeslání sv. apoštolů, uprostřed  kostel Povýšení sv. Kříže  a vlevo kousek kostela Nalezení sv. Kříže (ty od sebe dělí nádherné klášterní zahrady)  :

Od těch věží kostelů jsem se nemohla foťákem odtrhnout:

Řád piaristů z Mikulova do Litomyšle přivedla Frebonie Eusebie z Pernštejna roku 1640 (a odešli v roce 1948). Již v roce 1644 bylo otevřeno piaristické gymnázium a začala výstavba tří křídel piaristické koleje. Součástí koleje byl refektář a kaple. Barokní kostel nechal v letech 1716 - 1726 postavit tehdejší majitel panství František Václav z Trauttmansdorffu podle návrhu italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho na místě staršího piaristického kostela.  Traduje se, že  Alliprandi nespokojený se svým honorářem roku 1719 odešel a stavbu dále vedl František Maxmilián Kaňka.

A takto vypadá kostel Nalezení sv. Kříže z podhledu:

 Proč z podhledu? Protože k samotnému kostelu jsem šla po schodech vzhůru 

touto fortnou, která je otevřená denně do 22 hodin:

Vyšlápnete schody nahoru na zámecké návrší a objeví se před vámi nádherný pohled (zámek prozatím vynecháme - bude mít svou vlastní kapitolu). Přímo proti na nároží zámecké zdi je výklenková kaple - kaplička sv. Metoděje. Byla vybudována nákladem knížete Alexandra Thurn-Taxise roku 1878 Františkem Metyšem ve stylu neorenesančního akademizmu podle předlohy stavebního rady Schulze v Řezně. 

Tady vpravo je vidět vstup do kostela Nalezení sv. Kříže:

Vnitřek kostela je světlý, jemný a pohladí na duši, protože netíží přemírou barokní výzdoby a zlata: 

Vlevo je vidět lávka, která spojuje výstavní prostory na ochozu, kde jsou umístěna sakrální umělecká díla z královéhradecké diecéze:

Schody do krypty, 

kde jsem viděla Tóny skla -  skleněnou krásu Jiřího Pačinka a slyšela kouzelnou hudbu Miloše Mio Vacíka (nejde mi sem video přetáhnout): 

 

Upoutaly mne měděné destičky na podlaze, které připomínají nejdůležitější letopočty tohoto kostela (našla jsem jich víc jak deset):

Další stavba na tomto zámeckém návrší je Regionální muzeum, které jsem si prohlédla i uvnitř. Budova byla postavena v letech 1714 - 1719 pro školy piaristického řádu, který do Litomyšle přivedla roku 1640 Frebonie Eusebie z Pernštejna. V letech 1719 - 1723 sloužila budova piaristickému gymnáziu, od roku 1874 státnímu. V letech 1802 - 1849 zde byl i filosofický ústav, kde stejně jako na gymnáziu studovala a přednášela řada významných osobností. V letech 1874 - 1877 a 1882 - 1888 zde vyučoval Alois Jirásek.   Průčelí  budovy zdobí socha zakladatele řádu sv. Josefa Kalasanského a řádový znak :

Piaristická kolej z roku 1643 sousedí s kostelem a sloužila nejdříve jako ubytovna pro řeholníky a učitele piaristických škol, později jako filozofický ústav, od roku 1950 sloužila jako internát pedagogické školy a dnes je využívána Fakultou restaurování  Univerzity Pardubice. Pobývalo zde mnoho významných osobností, např. v roce 1806 - 7 Jan Evangelista Purkyně. Kolej má nádherný portál:

Díky tomuto psaní se mi vrátily krásné dojmy z Litomyšle a je toho ještě hodně k ukázání i napsání. Tak zatím:

Hodně pohody  

Litomyšl - náměstí

 Litomyšl získala v roce 1259 městská privilegia od českého krále Přemysla II. Otakara jako poddanské město místního premonstrátského kláštera (od něj také přejalo lilii do svého městského znaku). Premonstráti zde založili v roce 1145 premonstrátský klášter Olivetská hora. Díky bohaté premonstrátské hospodářské činnosti a také díky tomu, že Litomyšl byla na cestě z Prahy do Olomouce, založil zde císař Karel IV. litomyšlské biskupství.  Bohatá církevní i světská historie dala městu spoustu nádherných památek - začnu tou, se kterou jsem se setkala nejdříve:  

Smetanovo náměstí. Je velice dlouhé (odhaduji téměř 500 metrů), velice krásné, dosti široké a žije každodenním bohatým životem obyvatel. Nádherně žije - je plné obchodů, které jsou pro místní lidi, ne jen pro turisty. Podle některých fotek je vidět, že budu asi dešťová víla - opravdu sebou vozím déšť:

Tato památkově chráněná Stará radnice byla postavena v roce 1418 a potom mnohokrát přestavována, především kvůli častým požárům (1769, 1775, 1814), které město pustošily. Její barva je dána pískovcem, který byl dovezen z Budislavi, cihly z nedalekého Janova. Dnešní podoba je z šestnáctého století a při rekonstrukci v roce 1907 byl přidán orloj - dílo firmy Karla Adamce z Čáslavi. 

I v Litomyšli, stejně jako v Havlíčkově Brodě, je náměstí otevřené pro průjezd i parkování aut. Nevzpomínám si, zda tu jsou označené přechody pro chodce, ale ze svých tří dnů pobytu mám zkušenost, že lidé přecházejí náměstí v různých místech a že řidiči jsou k nim opravdu velice ohleduplní a pozorní. Vážně mne  těší takové chování obou stran. 

 Na chvíli vysvitlo sluníčko...

Tady u Mariánského sloupu jsem dost otrávená hledala tu Umlčí uličku , kterou jsem měla projít k hotelu, dostat klíče k ubytování a konečně odložit cestovní zavazadlo, se kterým se nepříliš dobře chodí (jak dosvědčuje má taška na lavičce).  Tento sloup vznikl v roce 1716 jako poděkování Panně Marii za to, že se v roce 1713 Litomyšli vyhnula morová epidemie. Je dílem rakouského sochaře Antonína Applera a inspirovaný skicou italského stavitele Giovanni Alliprandiho.  Nejvyšší sochu Panny Marie, která stojí na drakovi, doplňují sochy sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Chvíli jsem na lavičce seděla a rozhlížela se kolem dokola po těch krásných domech...

Zaujal mne tento dům - svou výzdobou nezvyklý:

U tohoto domu mne zase potěšila naše krásná vlajka (u příležitosti státního svátku), kterou v posledních letech vídám málokdy a chybí mi:

Na opačném (severním) konci Smetanova náměstí, blíž k zámku, je socha - no, koho může představovat socha na Smetanově náměstí? Samozřejmě, Bedřicha Smetanu, který se tu roku 1824 narodil . Vždyť dodnes máme spojení "Smetanova Litomyšl". Na podstavci je nápis "Svému velikému rodáku vděčná Litomyšl 1924".  Autory jsou sochař Jan Štursa a architekt Pavel Janák: 

Co je na náměstí také krásné, to jsou v podloubí  dveře do domů:

Ovšem moci si vyfotit takové liduprázdné podloubí, to znamenalo si o státním svátku hodně přivstat:

... a všude je čisto...

A další svědectví o tom, že náměstí je opravdu pro místní obyvatele a ne jen pro turisty, je třeba tato suprová voňavá prodejna s neuvěřitelně ohromnou nabídkou jídla a možností dát si tam nebo venku v podloubí k výbornému koláči kávu (vše za dobrou cenu):

Za ten čas, po který jsem jedla koláč a pila kávu, se tu vystřídalo veliké množství zákazníků a bylo neustále doplňováno čerstvé zboží...

Tak to, myslím, zatím stačí o litomyšlském Smetanovo (nebo Smetanově?) náměstí a ostatní krásy tohoto města zase příště... je toho hodně. 

Hodně pohody 

Litomyšl

Moc ráda jsem jako malá holka četla Filosofskou historii, představovala jsem si místa,  kudy chodili studenti Frýbort, Vavřena, kam chodívaly na korzo svobodné slečny jako Márinka. A tak jsem si v rámci svých toulek po vlastech českých vyhlídla tentokrát Litomyšl a penzion Paseka, který nabízel jednolůžkový pokoj. Mám zásadu, že v navštívených městech si vybírám hotely na náměstí.

První problém nastal, když jsem marně zvonila u dveří penzionu a ono nic. Po mém telefonátu jsem se dozvěděla, že (utahaná po cestě vlakem a pěšky z nádraží) musím jít se zavazadlem  téměř 500 metrů do hotelu Aplaus, kde dostanu klíče a pak zase půjdu zpátky ubytovat se. To, že mně, člověku neznající Litomyšl,  řekli, že mám dojít  až na konec náměstí a tam projít Umrlčí uličkou, to mi na náladě nepřidalo (navíc to není ulička, ale průchod jedním domem z náměstí, což jsem už patřičně naštvaná dost dlouho hledala).  

Druhé překvapení bylo, že mi sdělili, k noclehu není snídaně - s tím jsem se na svých cestách dosud nesetkala. 

A  to třetí překvapení: penzion Paseka byl celý obklopený lešením, na kterém  od rána do pěti-šesti odpoledne chodili a pracovali restaurátoři na opravě sgrafit na motivy knihy Krvavý román Josefa Váchala. 

Přístup do pokoje vedl přes dvorek do patra

a samotný pokoj byl takový:

Nedalo se otevřít okno - bránila tomu trubka lešení a také pohyb lidí na lešení.

Zařízení malého pokoje by se - podle mne -  hodilo spíš do nějakého horského hotelu, 

už ta ušlapaná podlaha nevzbuzovala nadšený dojem,  

televize nefungovala - pouze jeden jediný nějaký místní program, který stále informoval o volbách, lampička  na nočním stolku nefungovala, žárovka byla vypálená  a když jsem hledala vypínač na hlavní lustr, nemohla jsem ho najít - byly otevřené posuvné dveře do koupelny a ty vypínač zakryly:

 

No, nadšením jsem nejásala, ale řekla si, že si nenechám otrávit pobyt. Odložila jsem zavazadla, umyla se a šla opět těch skoro 500 metrů do hotelu Aplaus oznámit, co všechno na pokoji nefunguje. Na základě toho mi bylo řečeno, že kvůli těmto problémům a vzhledem k současným podmínkám v ubytování (lešení) mi bude poskytnuta po dobu pobytu snídaně, ale... protože bude třetí den mého pobytu státní svátek, tak nebude snídaně od 7 hodin, ale od osmi. Asi proto, aby si personál užil tu hodinu pozdějšího nástupu, ovšem pro mne to znamenalo být bez snídaně, protože jsem v 8,20 už odjížděla autobusem pryč. A televize měla propadlou kartu, takže smůla...

Tak, to jsem popsala svou první hodinu v Litomyšli a dalšími příspěvky snad dokážu, že jsem se tímto nedala otrávit a dál už bylo všechno paráda...

Hodně pohody