Den na tržišti a Od pravěku ke fraku

Den na tržišti - život obyvatel středověké Wroclawi,   to byla U Zlatého prstenu výstava,  připravená ve spolupráci s Archeologickým muzeem ve Wroclawi a mně se podařilo ji navštívit v poslední den konání. 

Wroclaw - česky Vratislav, je historické hlavní město Slezska a od roku 1327 , resp. po vymření rodu Piastovců, bylo Vratislavské knížectví součástí českých zemí, tedy lénem  českého krále jako tak zvané bezprostřední knížectví. 

Na jednotlivých panelech a díky archeologickým ukázkám tu byl představen každodenní život obyvatel středověké Vratislavi. Hlavní pozornost byla soustředěná na budování náměstí Nowy Targ, tržišti středověkého města. 

Výstava byla doplněna bohatým souborem nálezů, získaných při záchranných archeologických výzkumů ve Vratislavi v letech 2010 - 2012:

 

V suterénu muzea byla ještě ke shlédnutí malá výstava Od pravěku ke fraku 

Byly tam nejen  skutečné oděvy, ale také digitální oděvy ve virtuálním digitálním šatníku, které měli návštěvníci možnost si vyzkoušet pomocí snímací kamery a velkorozměrového monitoru. 

Hodně pohody 

Dům U Zlatého prstenu

Před několika lety jsem se při povídání s jiným hostem v kavárně na Staroměstském náměstí dozvěděla o nově otevřeném muzeu, věnovanému osobnosti Karla IV. Je v domě U Zlatého prstenu, který vznikl ze dvou samostatných středověkých gotických domů za Týnským chrámem:

 Raně gotické období dokládají sklepy a chodba v prvním patře s původní valenou klenbou a zbytky nástěnných maleb z konce 15. století 

Naše dějiny miluji, Toulek českou minulostí jsem nejvěrnější posluchačkou (na flešce i CD)  a expozici věnovanou milovanému Karlu IV. jsem si nemohla nechat ujít. Od té doby jsem byla v muzeu víckrát.

Jsou tu dvě stálé expozice: první je Praha Karla IV.  (středověké město a velkolepé staveniště Evropy) , která přibližuje Karlovo narození, jeho příchod do Prahy v roce 1333, jeho korunovaci a pohřeb a samozřejmě jeho dílo, které bylo a je tak zásadní pro naši zemi. Je doplněna cennými exponáty ze sbírek muzea a dále nahlíží do vzhledu města a života obyvatel Prahy v tomto období středověku

a  druhá je Praha 1606 (multimediální pohled na Prahu Rudolfa II.). Ta vychází z podoby Prahy jako hlavního města českého království, kterou v tomto roce zaznamenal významný grafik a vydavatel Aegidius Sadeler. Dovedu dlouho postávat či posedávat před nádhernou devítimetrovou plochou obrazu rudolfinské Prahy a jejich obyvatel. Je totiž nádherné, že se na obraze pohybují postavy, plují lodě, prostě obraz žije:

Bez ohledu na svůj věk jsem se jako malá holka radovala z každého kroku človíčka na obraze, z plavby loděk na Vltavě a fotila jsem si to... třeba ten člověk tady úplně dole jde do té brány u hradeb

nebo tyto loďky plují po řece

Dovedla bych nad tou uklidňující scénou sedět hodiny a jen se usmívat, pravdou je, že jsem měla veliké štěstí - celou expozici muzea jsem si prohlížela sama,  nikým a ničím neručená, takže byl čas shlédnout videa a poslouchat slova a hudbu. Je tu  také část věnovaná dětem, tedy muzeum je vhodné i pro rodiny (ale nešel zrovna výtah, tak jsem našlapala více jak sto schodů):

O dvou dalších akcích, které doplňují tyto dvě stále expozice, tedy o  výstavě Den na tržišti a malé výstavě Od pravěku ke fraku,  zase příště.

Hodně pohody 

  

Pražská městská pojišťovna

 Na Staroměstském náměstí stojí v místě původních tří historických domů (Goltzovského domu, domu  U Zlaté (stříbrné) hvězdy a U Tří mouřenínů ) novobarokní a secesní soubor budov z let 1899 - 1910. Původně to byla  Pražská městská pojišťovna . Autorem této stavby byl architekt Osvald Polívka  a přijat byl až třetí jeho projekt, který respektoval požadavek Umělecké besedy o rozdělení fasády na dvě části tak, aby ta levá napodobovala vzhled onoho zbořeného domu U Zlaté hvězdy...

Ač jsem čekala dost dlouho, přesto se mi nepodařilo udělat fotografii bez lidí - není se co divit, šlo přece o Staroměstské náměstí plné turistů. 

V přízemí jsou dvě ženské busty Oheň a Voda od Františka Procházky. 

 Na balkónu v prvním patře je reliéfní znak města Prahy a dva putti, kteří nesou vázy:

 

a nad nimi jsou dva draci a štukové maskarony od Františka Kraumanna:

V lunetě je mozaika s postavami kněžny Libuše, ženské alegorie Prahy a panoramatem města Prahy v pozadí. Autorem předlohy byl František Urban,  do mozaiky jí převedl Albert Neuhauser a provedla ji firma  Luigi Solerti z Innsbrucku:

Dalšími úpravami prošla budova v letech 1939, 1951 - 3 a 1965 pro potřeby ministerstev obchodu a hospodářství.  Odstranění původních vrat a zasklení pochází ze sedmdesátých let minulého století.

Od roku 1996 tu sídlí:

Potěšilo mne, že na budově je umístěna pamětní deska, protože si myslím, že si musíme pořád připomínat významné lidi a významné události, upevňovat národní hrdost. Tato pamětní deska je věnovaná české političce, novinářce, feministce a organizátorce československého a mezinárodního ženského hnutí, Františce F. Plamínkové:

Autor: Langhans Studio - Langhans Archiv Praha

Jmenovala se Františka Plamínková, narodila se 5. února 1875 v Praze (její maminka byla Františka, tatínek František). Po vystudování Ústavu pro vzdělání učitelek v Praze dostala v roce 1895 dekret učitelky měšťanských škol a od roku 1908 byla jmenována definitivní učitelkou měšťanské školy v Praze-Bubnech. Jako učitelka se nesměla vdát a mít děti, protože od roku 1870 do roku 1919 oficiálně platil tzv. celibát učitelek. Proto sešlo z jejího sňatku se  studentem medicíny Vilémem Freyerem.  Zůstali celoživotními přáteli a to druhé písmeno "F" v jejím jméně pochází právě z příjmení jejího tehdejšího snoubence. V roce 1923 založila Ženskou národní radu a byla do konce svých dnů její předsedkyní.  Iniciovala postavení Červených domů v Praze - Holešovicích, Domoviny Charlotty Masarykové na Vinohradech, vybudování Ženských domovů na Smíchově. V letech  1925 - 1939 byla senátorkou Národního shromáždění ČSR.   V roce 1931 a 1932 vůbec jako první Češka promluvila  ve Společnosti národů v Ženevě. Chtěla pro ženy povolání i rodinu, chtěla pro ně plnohodnotný a rovnoprávný život. Dne 14. září 1938 napsala otevřený dopis A. Hitlerovi, v němž se zastala prezidenta Edvarda Beneše a německého kancléře obvinila z národnostních i historických omylů o našem národě. Ačkoli legálně odjela do Švédska, Norska a Dánska, odmítla v cizině zůstat, chtěla být se svým národem v těžkých dobách. Vrátila se a dne 1. září 1939 byla poprvé zatčena , ovšem po heydrichiádě byla opět zatčena a z Terezína převezena  na smutně proslulou Kobyliskou střelnici, kde byla 30. června 1942 popravena - hlavně proto, že nechtěla veřejně odsoudit atentát na Reinharda Heydricha, zradit svou vlast a londýnský exil včetně doktora Edvarda Beneše..  Asi je to způsobeno současnou hroznou dobou, ale osud této statečné ženy mne opravdu dojal k slzám... Jsem ráda, že i díky pamětním deskám na domech lidé nezapomínají... proto mám pamětní desky tak ráda.

Hodně pohody