Jako každý rok jsem koncem ledna navštívila u příležitosti výroční schůze Klubu Za starou Prahu budovu Národního technického muzea a opět se potěšila nejen vlastní expozicí muzea (mám ráda ta nádherná stará autíčka a také obrovské parní lokomotivy včetně té jejich zvláštní vůně):
V muzeu v té době byla výstava Santini a svět jeho architektury 1723 - 2023. Jan Blažej Santini-Aichel byl veliký český architekt italského původu. Byl nejstarším synem pražského kameníka Santina Aichela. Narodil se částečně ochrnutý a chromý, takže nemohl být kameníkem jako otec, přesto se řemeslu vyučil. Pravděpodobně ho přijal do učení významný architekt Jean-Baptiste Mathey a po vyučení absolvoval tovaryšskou cestu, až se dostal k italskému baroknímu architektu Francescovi Borrominimu.
Architektura - to je něco přímo pro mne, i když zrovna baroko nemusím. Je na mne moc těžké, moc obrovské, moc zlaté , moc všeho... spíš mne ohýbá k zemi svou obrovskou bohatostí, vznešeností, než aby mne dával povznášející pocity. Už v dobách vysokoškolských studií v Praze jsem si říkala s Janem Werichem "ono to baroko není špatné pro oko, ale je pro Broka courat kolem baroka v kapse bez floka"... Ale nic proti němu, konkrétně Santiniho barokní gotika se mi líbí, jak jsem se mnohokrát už přesvědčila - třeba na Zelené hoře, v Opočně i samotné Praze.
A ještě jedna výstava v Národním technickém muzeu - z té ale nemám víc fotografií, nějak se mi zasekl mobil:
Hodně pohody 
