Páví taška...

       

   Kdysi dávno (chce se mi napsat "to měl Žižka ještě obě oči" nebo "když uhlí bylo ještě přesličkou" 😅) mi kolega v práci vyřezal z překližky dřevěná držadla na tašku - bylo to tehdy hodně v módě, on je dělal pro svou manželku a když už byl tak pracovitý, udělal je i pro mne. Byla hnědá a já je nikdy nepoužila (neřídím se tím, co je v módě, ale tím, co se mi líbí a co potřebuji, což ani jedno tenkrát neplatilo a navíc  - nebyla bílá.).  Ale schovala jsem je, vážím si práce druhých... Nedávno jsem chtěla snížit mé zásoby vyšívacích bavlnek, tak jsem na kousek bílé rifloviny vyšila páva 

a vzpomněla si na ona překližková ucha... samozřejmě šla na bílo, jinak to ani u mne nejde:

... ještě všít kapsu na zip, sešít dohromady a taška je hotová.

Už jsem tašku párkrát měla, je sympaticky velká - ale na mne moc, já celý život nosím v podpaží malá psaníčka a kupodivu - vejde se mi tam všechno, i minideštník a pidisvačina na cesty třeba do Prahy. 

Hodně pohody                                                    

    

    

Stará pohlednice

Karel Čapek ve svých Povídkách z druhé kapsy  napsal:

... " Pane, ženské mají všechny možné vášně, ale jakživy si nedělají sbírky. Viděl jste už někdy ženskou, která by měla sbírku známek nebo brouků nebo inkunabulí nebo takových věcí? Nikdy, pane! Ženské nemají tu důkladnost a - a - takovou tu náruživost. Ženské jsou tak děsně střízlivé, pane! Víte, to je ten největší rozdíl mezi námi a jimi: že jen my si děláme sbírky..."

Musím se přiznat, že jsem se kdysi snažila sbírat známky, přesněji řečeno navázat na získané obálky prvního dne, ale dost brzy jsem toho nechala. Mám je dodnes schované, jsou velmi krásné, některé přímo nádherné, ale asi to nebylo to pravé pro mne...nebo se potvrzují  slova Karla Čapka o ženách a filatelii?

Dnes nemají ani cenu těch známek, takže si je občas prohlížím a oceňuji krásu a um tvůrců našich známek a chápu zaujetí filatelistů.

Ve snaze o přesnou citaci jsem si po letech přečetla opět Čapkovy povídky. Naposledy jsem je snad četla o velkých prázdninách na základní škole a i dnes po opětovném přečtení je považuji za dokonalé - a to jim bude  už téměř sto let. Cítím v tom výroku Karla Čapka určitý despekt vůči ženám - sběratelkám a myslím si, že je asi trošku oprávněný. Zakopaný pes bude asi v tom, že ženy mají v hlavě tisíce povinností souvisejících s dětmi a domácností, módou a snahou vypadat pořád dobře, takže na systematickou práci se sbíráním nemají už obvykle čas...Ale knížky obecně mám moc ráda, některé jsou i starší sta let a dodnes je kupuji. Podařilo se mi kdysi dávno sehnat knihovnu, ve které je každá sekce věnovaná určitému druhu četby (klasická próza a poezie česká i světová, architektura, Pragensie, móda, autobiografie českých herců, cestopisy, umění, detektivky, dodnes čtu ty nádherné české dětské knihy úžasně ilustrované největšími našimi umělci i dětské knihy cizích autorů ...)

Už několik let sbírám knížky Dr. Jaromíry Hüttlové a ostatní prvorepublikové ve vazbě s dívčími medailonky  a knížky Fan Vavřincové (jsou velice vtipné, úžasné),

 pak také sbírám bílé  porcelánové domečky, modrý anglický porcelán, náš krásný cibulák ... a je pravda, že vyjma těch knížek ostatní věci nesbírám systematicky - takže tím vlastně znovu dávám za pravdu panu Čapkovi.

V Čapkových povídkách jsem našla starou pohlednici, kterou jsem používala jako záložku  a budu ji používat zase. Jen doufám, že ji v nějaké knížce zase na nějaké to desetiletí nezapomenu. A při tomto psaní jsem si vzpomněla, jak mi vždycky, když jsem seděla v křesle s knížkou nebo u počítače (což bylo a je skoro pořád), takhle krásně spával můj milovaný kocourek na nohách - a už skoro tři roky spinká někde beze mne a je mi pořád po něm moc moc smutno...

Hodně pohody

Skromná...

Z dlažebních kostek chodníku vedle plevele vykukovala taková něžná kytička, choulila se, jakoby se bála, že ji zase někdo zašlápne. Bylo mi jí líto. Utrhla jsem ji a doma dala do vázičky a představte si, ona už tři dny takhle krásně vypadá a jednotlivé kvítky se rozvíjejí...

 Nevím, co je to za druh, určitě to je nějaká polní kytička, ale je krásná ve své obyčejnosti.

Hodně pohody 

Karlštejn

 Myslím si, že aspoň jednou za život by měl každý vidět Karlštejn. Já si to potěšení dopřála už potřetí (předtím ještě s rodiči) a věřím, že ne naposledy. Teď jsme si udělaly krásný výlet  se svými dvěma kamarádkami - Gábi řídila a my s Evou doplňovaly svými postřehy navigaci v autě. 

A protože bylo opravdu hodně velké vedro, tak jsme se vzdaly pěší cesty do kopce (při teplotě nad 15 °C jsem venku téměř nepoužitelná a nepohyblivá, nejšťastnější jsem při minus 10°C)...

 a jely koňmo (sice ne na hřbetu koně, ale ve voze taženém dvěma  koníčky). Nemůžu se už dočkat a tak fotím hrad už při jízdě:

Poslední kousek cesty jdeme pěšky - koníčci se otáčejí a jedou zase dolů 

Více jak  týden dopředu jsme měly rezervovaný 2. prohlídkový okruh - Posvátné prostory hradu včetně kaple sv. Kříže. To bylo to, co jsem chtěla vidět, to mne nejvíc lákalo.

Čekalo nás stoupání po velkém počtu dost vysokých schodů od Císařského paláce do horního patra Mariánské věže a Velké věže. Tyto prostory jsou z celého královského hradu ty nejcennější, patří sem kostel Nanebevzetí Panny Marie, kaple sv. Kateřiny, bývalá sakristie, visutý věžní most, Velká obrazárna, pracoviště architekta Josefa Mockera (mimo jiné autor plánů dostavby svatovítské katedrály a také rekonstrukce Karlštejna), věžní schodiště s malbami ze 14. století a hlavně kaple sv. Kříže

Při prohlídce se nesmělo fotografovat, což je pochopitelné, ale také škoda, protože ty prostory jsou velmi krásné a stojí za uchování nejen v paměti. A tak pro vzpomínku si půjčuji  z oficiálních stránek hradu aspoň tu nejdůležitější fotku - obrázek kaple sv. Kříže:

Nachází se ve druhém patře Velké věže a jde o ústřední posvátný prostor Karlštejna, který sloužil pro uchování říšských  a později i českých korunovačních klenotů. Kaple byla vysvěcena druhým pražským arcibiskupem  Janem Očkem z Vlašimi v roce 1365 a zachovala se v téměř nedotčeném stavu. Původně se jmenovala kaple Utrpení Páně  a jeho Znamení jakož i všeho vojska nebeského. Její stěny jsou pokryty 129 deskovými obrazy světců a světic "nebeského vojska" a biblických proroků (jeden obraz je ztracený)  z dílny Mistra Theodorika a ukrývají i rozsáhlou sbírku svatých ostatků (sbíral je sám Karel IV., ale už i jeho dědeček Václav II. a matka Eliška Přemyslovna). Prostor kaple je v polovině rozdělený kovanou zlacenou mříží s drahokamy,  za mříž vstupoval Karel IV. s velkou pokorou - bos a snímal z hlavy i korunu. Stěny kaple pod obrazy jsou zdobeny leštěnými polodrahokamy a zlatem, klenba je obložena pozlacenými skleněnými čočkami, které znázorňují hvězdnou oblohu.  Do kaple byl přístup jen dvakrát ročně, kdy se tu konaly mše. Plátované dveře mají devět zámků a nad kaplí je prostor pro zvláštní stráž. Shrnu to do dvou slov - neskutečná nádhera...

Ještě pár snímků hradu 

a jedeme domů, hlavu plnou dojmů.

Hodně pohody         

Karanténa 5

A další snaha využít čas,  udělat radost kamarádce a přitom zpracovat domácí zásoby:

Snad se bude líbit.

Hodně pohody

Dům U Zlatého prstenu

Ještě pořád s kamarádkou Evou využíváme turisty nepřeplněnou Prahu k výletům. Teď to byla procházka na Karlově mostě

Kdy jsem viděla naposledy prázdnou Karlovu ulici? Poslední roky se tudy nedalo pro davy turistů ani projít...

jen malé nahlédnutí do Klementina - musím si obnovit průkazku, abych mohla dál...

a další dávno neviděný obrázek - Staroměstské náměstí dopoledne téměř prázdné...

a nakonec - po dobré kávě v naší kavárničce na Malém náměstí návštěva muzea Karla IV.. Bylo otevřeno u příležitosti 700. výročí narození Karla IV. v roce 2016 v krásném úzkém goticko-renesančním  domě U Zlatého prstenu za Týnským chrámem.   Dům se tak nazývá podle domovního znamení, které vzniklo v 17. století. Podle pověstí upustilo na zem prsten jedno ze staroměstských strašidel, ten prsten našel měšťan a pověsil ho nad vrata svého domu. A název domu je na světě.

      Dům byl postaven v 15. století na základech dvou domů z 13. století, jak je vidět z dochovaných raně gotických dvou sklepů. Původně na tomto místě byl obraný příkop Týnského dvora, který sloužil k ochraně cizích kupců a jejich zboží - dodnes jsou v domě vidět zbytky obrané zdi se střílnami. Majiteli tohoto krásného domu byli třeba správci všech vinic v okolí Prahy, dále od roku 1540 lékař Jan Chocenský z Chocně, rektor pražské univerzity. 

Expozice je věnovaná Karlu IV. jako staviteli Prahy. Dnešní doba, která má divný zvyk odsuzovat vše  živé i neživé starší třiceti let, která nepěstuje v lidech národní hrdost a úctu k úžasnému odkazu minulosti, spíše vše dehonestuje. Neoceňuje ani fakt, že Karel IV.

 již v první polovině 14. století povýšil Prahu na politický střed celé Evropy (jakožto sídlo římského krále a později i císaře) a postaral se její další výstavbou o největší urbanistický zázrak tehdejší Evropy. 8. března roku 1348 podepsal zakládací privilegium Nového Města pražského a necelé tři týdny nato byla slavnost položení základního kamene. To už muselo být dávno předtím  všechno pro tak obrovskou akci připraveno - projekčně, finančně, materiálně (kámen a cihly pro stavbu apod.) i stavebními kapacitami. 

Záměr byl vybudovat nové město na  360 hektarech téměř  nezastavěné půdy. Spolu s již existující Prahou (na malostranském břehu a s osadami, které Nové Město pohltilo) měla v té době Praha více jak 750 hektarů plochy (pro srovnání Paříž měla 440 ha).  Byla tu naplánována tři velká tržiště různých tvarů - Senný trh (dnes Senovážné náměstí), Koňský trh  (Václavské náměstí) a Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí, které je dodnes největším náměstím v celé Evropě) a jejich propojení i s ostatní Prahou. 

Za zmínku stojí také podmínky, které Karel IV. závazně stanovil pro stavebníky: do měsíce od přidělení stavební parcely začít stavět, do osmnácti měsíců  od přidělení parcely tam bydlet. Nestavět přes meze silnic a ulic vysoko (třeba balkóny) nebo nízko (třeba podkopání ulice sklepem).  Při nedodržení hrozily přísné sankce - stržení stavby a soudní potrestání. Opravdu to Karel IV. pojistil ze všech stran a to ve stejné době stavěl Karlštejn, zakládal univerzitu, stavěl královské hrady, katedrály, účastnil se jakožto nositel pěti korun všech důležitých politických jednání v celé Evropě a dojel na ně sám na koni, bavil se, ženil se, žil ... inu, asi to vše stihl proto, že nebyla televize a počítač  😀Neskutečné, nemyslitelné, úžasné. I kdyby na nic jiného (ale já nacházím v naší historii tisíce důvodů i jiných), tak na Karla IV. musí být hrdý každý trochu myslící člověk. 

                            

A nahoře muzea je další zajímavost - expozice Říše loutek (Vojtěch Sucharda, Bohumír Koubek), seznamující s historií a hlavně , hodně nádherných loutek:

Určitě toto muzeum stojí za návštěvu - i s dětmi.

Hodně pohody