Betlém

Kdysi jsme doma touto dobou stavěli betlém Marie Fischerové-Kvěchové. Bylo to ve velikém bytě ve starém měšťanském domě, ve velikém pokoji pod stromečkem, který sahal až k téměř čtyřmetrovém stropu. Maminka měla její obrázky moc ráda a dokud byly k dostání, posílala  její krásná  vánoční i velikonoční přání. Později v jiném bytě jsme z celého betlému stavěli jen ty tři nejdůležitější postavy - Marii, Josefa a kolébku s Ježíškem v jeskyni ( a posílali jsme pohledy Josefa Lady, protože ty Marie Fischerové-Kvěchové už nebyly k sehnání) a když už nebyla maminka, skončilo vystavování úplně (a vlastně brzy skončilo i posílání pohlednic).   

Tu krabici s papírovými kresbami postaviček, zpevněnými překližkou a špalíčkem jako stojanem, jsem po letech otevřela a zjistila jsem, že sice všechny dílky tam jsou v naprostém pořádku, ale právě ty tři nejdůležitější chybí...

Na adrese https://vanocnibetlem.cz/autori_betlemu/fischerova_kvechova.htm jsem našla ten náš betlém a také informace o něm. Autorka ho tvořila v období druhé světové války, poprvé byl vydán v roce 1958 jako Národopisný betlém v množství 20 000 kusů v ceně 6,30 korun a ihned byl rozebrán. Proto hned další rok byl znovu vydán a pak ještě v 90. letech, naposledy v roce 2008.  Takhle krásný je celý betlém, se všemi postavami,  podle toho webu:

Vypadá to, že by se daly ty tři chybějící postavy získat - barevným okopírováním někde existujících figurek. Ale vím, že já už betlém stavět nebudu,  proto se nesnažím ho doplnit. Možná někomu by udělal radost, zejména tam, kde jsou malé děti... 

A na závěr pár slov o malířce Marii Fischerové-Kvěchové: 

Narodila se 24. 3. 1892 v Kutné Hoře. Po přestěhování do Prahy navštěvovala měšťanskou školu na Královských Vinohradech, kde byl ředitelem Karel Václav Rais. V roce 1913 absolvovala Umělelckoprůmyslovou školu a jejím učitelem byl mimo jiné i úžasný malíř, můj snad nejoblíbenější,  Jakub Schikaneder. Na doporučení Zdenky Braunerové odjela na dvouletý studijní pobyt do Paříže, ale první světová válka její pobyt zkrátila. Po svém návratu se provdala za MUDr.  Jana Fischera a měla tři děti. Povolání manžela i její syn a dvě dcery ji vtáhli do světa dětí a začala se převážně věnovat tvorbě pro děti. Ilustrovala dětské knížky (Slabikář, Karafiátovy Broučky)  i lidová říkadla a písně, pohlednice, reklamní materiály, kreslila betlémy... Mimo tvorbu pro děti vytvořila mnoho národopisných studií a obrázků nejen od nás a navázala tak na tuto tvorbu Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Jožky Úprky a jiných. Její všestranný talent se projevil i v návrzích textilu a módy, pracovala  pro umělecké družstvo Zádruha, zaměřené na tradiční a rukodělnou práci, které spoluzakládala její maminka. Její šíře zájmů a činností byla velká, byla sběratelkou hraček, historických oděvů. Škoda, že nová doba jí už tolik prostoru nedala. Zemřela 2. května 1984 v krásném věku 92 let.  To všechno jsem o ní nevěděla, ale teď o to více chápu, že ji moje maminka měla tak moc ráda a byla její tvorbě po celý život věrná.

Hodně pohody 

Tradice

U nás doma přináši dárky stále Ježíšek, stále zdobíme vánoční stromeček, pořád si pouštíme Českou mši vánoční, pořád peču tradiční vánoční cukroví, na štědrovečerním stole máme  pořád kapra, řízky, salát, vánočku... 

 

 Jedinou výjimku jsem udělala - kdysi dávno jsem si koupila takového červeného jelínka (nebo že by to byl sobík?), protože se mi hodil ke dvěma figurkám dětí. Jelínek šel samozřejmě natřít na bílo, ovšem každý rok ta urputná původní červená barva prosvítá, takže ho znovu a znovu bíle přebarvují:

Tak je paroháček opět bílý, ovšem jedno jeho kopýtko, za které jsem ho při natírání držela, zůstalo načervenalé:

Na to mám rychlé a bezpracné řešení - stačí malá borová šiška a je hotovo:

Nepamatuji si, že bych v dětství viděla před vánočními svátky ve výlohách, obchodech nebo v televizi pořád a pořád Dědu Mráze, nebo o něm neustále slyšela (vyjma filmu Mrazík a písničky, kterou jsme se učili tuším ve 4. třídě - Děduška Maroz jolku nam priňos..). Zato poslední roky už od října je v ulicích a ve výlohách kývající se nebo zpívající Santa Klaus, leze s pytlem po zábradlí domů, je čokoládový na pultech a v televizi v reklamách se za něj převléká i ten ohavný ječící zelený skřet Alzy. Ale to neznamená, že neuznávám cizí tradice, že se mi nelíbí. Líbí se mi hodně, zejména ten nádherný domov Santy na Severním pólu, jeho přátelé Elfové, ta úžasná bílá zima... Také si každý rok v prosinci pouštím Vánoční výlet paní Santa Clausové, moc se mi líbí. Ovšem rodiče nás učili, že se nemáme "opičit" po druhých, ale být sví, v podstatě věrní své minulosti i svým tradicím,  takže u nás  i nadále budeme ctít naše krásné křesťanské  tradice Ježíška. Čeština má pro něj tak milé, krásné zdrobnělé jméno - Ježíšek (jak je úžasná naše řeč, která umí tolik zdrobnělin, v ní pak vyzní něžně slovo Ježíšek třeba proti tvrdému německému Christkind, že?)

Hodně pohody 

P. S. Děkuji za vaše Ježíškovské úsilí, pane Děpolde (Jaroslave Mario Josefe Jane Bedřichu Gabrieli Rudolfe Rito) Czernine... 

Tak brzy?

Každý rok jsem už od začátku listopadu jak na jehlách, kdy už budu moci začít s Vánocemi. Připadá mi, že ty dva měsíce, kdy se můžu tou krásnou atmosférou těšit, je pro mne málo.   A tak ve středu večer už byl ozdobený letitý "stálezelený" stromeček, 

jak jinak u mne  - nežli v bílém provedení a plný bílých peříček, která mi připomínají toužebně očekávané sněhové vločky. A vůbec mi nevadí, že je na stromečku toho tolik moc, to prostě musí být, to k Vánocům patří...

A jak mi řekla kamarádka Eva, nejsem sama takový blázen - prý v televizi pan Margita říkal, že také si doma dělají daleko v předstihu vánoční atmosféru...

Hodně pohody

... a ještě jednou podzim...

 Tak tuto žlutou krasavici si musím vyfotit, řekla jsem kamarádce:

Den jako vymalovaný, sluníčko prosvítá mezi zbylými listy a v tuto roční dobu, kdy ráno byla na trávnících jinovatka,  mi nevadí ani ta fádní, jenom modrá obloha, úplně bez mráčků:

Věřili byste, že i takhle může vypadat městský hřbitov v "dušičkovém" čase? Vůbec to nevypadá jako místo pro smutek, ale pro potěchu duše i oka:

A ještě jednou ta zlatá krasavice se svými kamarádkami:

Hodně pohody 

 

Melancholie podzimu...

 tu nejvíc vnímám na malých vesnických hřbitůvcích, kterými se ráda procházím. 

 Uvědomuji si ten úžasný klid a pokoj, pomíjivost času, pošetilost našich lidských přání a malost většiny starostí, 

čtu si ty staré nápisy, vyjadřující možná formální, ale věřím,  že častěji skutečnou úctu k člověku. 

Nápisy s někdy naivními veršíky a obrázky zapadajícího slunce za kopce, ale připomínají konkrétního člověka,  s důstojností starých časů.

 Na těchto toulkách jsem nejvíc otevřená sama sobě, svým pocitům, svým myšlenkám...

... a osud této maminky a dcery mne pokaždé dojímá a připomíná osudy některých  hrdinek  mé oblíbené spisovatelky dr. Jaromíry Hüttlové...

Hodně pohody a zdraví v podzimním čase.