Dveře opět...

 

Toulat se Starým Městem, teď právě  Josefovem, můžu pořád a pořád je co obdivovat - dveře, výlohy, domy, celé ulice...

to je prostě nádhera, takové dveře, taková dlažba před nimi - škoda, že jsem nemohla nakouknout za ty krásné dveře, co je za nimi...

Tento dům má nádherné fresky:

Na domě je pamětní deska a určitě se vztahuje právě k autorovi těch nádherných fresek, jak soudím podle tvorby tohoto malíře:

Adolf Liebscher se narodil 11. 3. 1857 v Praze a zemřel 11. června 1919 v Potštejně. Po ukončení zdejších škol odešel do Vídně na tříletý kurz pro učitele kreslení u Ferdinanda Laufbergera. Pak se šest měsíců připravoval na účast v soutěži na tvorbu dekorací pro foyer Národního divadla, získal druhou cenu a jeho kresby byly použity pro lunety divadla. Po pobytu v Itálii získal řadu veřejných zakázek, např. v Rudolfinu, na vládních budovách na Vinohradech a ve Vyškově, v obecní síni v Písku. V profesním životě se stal učitelem na Technické univerzitě, pak docentem a v roce 1911 byl jmenován profesorem. V roce 1903 vystavil cyklus temperových obrazů s názvem ""Česká elegie" s portrétem korunovaným trním, který měl symbolizovat utrpení českého národa z útlaku rakousko-uherské monarchie. Je zajímavé, že téhož roku namaloval také portrét císaře Františka Josefa. Kromě historických námětů maloval krojové studie, oltářní obrazy a ilustrace, které vycházely v časopisech Zlatá Praha a Světozor. Spolu se svým bratrem Karlem, rovněž malířem, vytvořil panoramatickou nástěnnou malbu "Švédové na Karlově mostě" pro Zrcadlové bludiště na Petříně.  Musím přiznat, že portrét mladého Adolfa Liebchera od Jana Vilímka ukazuje velice pohledného muže:

Jan Vilímek - Humoristické listy, rok 1887, převzato z Vikipedie 

Občas mám chuť už zanechat psaní blogu, ale právě takové momenty, jako je objevení pamětní desky Adolfa Liebchera a mé zjišťování si, kdo to byl a jaká byla jeho tvorba, to mne moc baví. Dnes jsem uviděla, co vše namaloval a zjistila jsem, že jeho dílo je i dnes předmětem mnoha aukcí a dražeb (obrazy Únos Jitky, Valašská svatba, Půlnoční mše, ale i kvaš Interiér měšťanského domu...).

Líbily se mi tady malé parčíky okolo jednotlivých stromů, kde v tomto horkém dni se před sluncem schovávali lidé a také posedávali na lavičkách:

Hodně pohody

Domy, dveře

 Z dálky mi připadal jako docela obyčejný růžový dům s krásnými dveřmi a balkóny:

ale zblízka už to bylo něco jiného... 

dům plný silných mužů, kteří podpírají balkóny:

a také nároží bylo s mužským obsazením, ale poněkud staršího věku - soudím podle vousů:

A to jsem v té jedné ulici viděla ještě spoustu dalších krásných domů a výloh obchodů, tak příště... 

Hodně pohody  

Hlávkův dům

Šla jsem si vyzvednout vstupenky do pokladny Divadla Kalich v Jungmannově ulici. Kolem Národní třídy se toulám velice často, ale v téhle ulici jsem byla málo, naposledy před lety na magistrátu (mimochodem - ta státní vlajka, která vlaje na této budově magistrátu, ta je fakt ostudná, rozhodně není červeno-modro-bílá).  Divadlo a pokladna divadla je v Husově domě:

Husův dům, původně středověký, prošel renesanční a barokní úpravou. Poslední úprava je z roku 1923, vedl ji architekt Bohumil Kozák, dům dostal kubistickou fasádu a na ní ve středu byla umístěna socha Mistra Jana Husa a reliéf rozevřené bible. Sídlí tu Synodní rada  Českobratrské církve evangelické .

Cestou zpět jsem nahlédla do jedněch otevřených vrat , protože  mne upoutal vedle nich vyvěšený jídelní lístek:

a bylo se na co dívat:

Na konci této nádherné cesty byla restaurace, byl zrovna čas oběda, tak jsem tam zašla:

Po všech našich  městech, ale především po Praze se vyplatí chodit s očima otevřenýma...

Hodně pohody 

Krásné domy

 Z Haštalského náměstí jsem šla kolem půvabných domů, 

takových milých maloměstských domů  s okny plnými kytiček - domů, které bychom mohli vidět v jakémkoli jiném českém městečku, a ony jsou v naší stověžaté Praze:

a došla jsem ke Španělské synagoze  (jestli se nemýlím, dnes je židovský svátek - 1. den Roš-hašana, židovský Nový rok):

Mezi synagogou a Kostelem sv. Ducha je 3,75 metrů vysoký pomník  pražského německy píšícího židovského spisovatele Franze Kafky, jehož rodina v Dušní ulici bydlela:

Bronzová plastika sochaře Jaroslava Róna byla inspirovaná posmrtně vydanou Kafkovou novelou Popis jednoho zápasu.  Symbolizuje Kafkovo duchovní rozdvojení - spodní část je prázdný mužský oblek, který nese na ramenou samotného Franze Kafku. K odhalení došlo 4. prosince 2003 a umístění je velmi symbolické - před plastikou probíhá hranice mezi pražskými obvody Staré Město a Josefov a navíc se tu setkávají tři duchovní zóny - synagoga, katolický a protestantský kostel. 

Je pro mne těžké v ulicích plných zaparkovaných aut, jedoucích aut, sedících turistů, jdoucích turistů ... vyfotit kostel, aby měl patu - chodník a také hlavu - věžičky, tak proto ty mé dva pokusy dvou stejných míst...

Kostel sv. Ducha  je gotická jednolodní stavba z druhé čtvrtiny 14. století a na hřebeni střechy ji zdobí štíhlá věžička (sanktusová neboli sanktusník).   Kdysi v blízkosti kostela stával klášter  Božího Milosrdenství benediktinek. 

Dnešní podoba interiéru kostela pochází převážně z 18. století:

Oltářní obraz sv. Josefa vytvořil Jan Jiří Heinsch, oltáře sv. Otýlie a  Nejsvětějšího Srdce Páně jsou z 18. století stejně jako oltáře sv. Judy Tadeáše a sv. Vavřince. 

Kostel slouží jako římskokatolický farní kostel a od roku 2015 je také využíván Arménskou apoštolskou církví v České republice.

Být sama v kostele plném zapálených svíček a hudby je úžasné... a silný dojem také po odchodu z kostela vyvolá pohled na světskou nádheru staveb v jeho blízkosti:

Některé další takové stavební krásy v okolí Josefova zase příště. 

Hodně pohody