Knihy

Dnešní svět mne vede k tomu, že se snažím odpoutat od reality a utíkat se ke svým knihám. Padla mi do ruky kniha, kterou jsem z tatínkovy knihovny  už kdysi dávno přečetla a po letech ji podědila. Vydalo ji Nakladatelství politické literatury v Praze, jmenuje se Neameričané a napsal ji Alvah Bessie. 

Je vážně silná, o čemž svědčí už úvodní citát - ten citát, který jsem si vybrala kdysi v maturitní písemce z češtiny: 

"Svoboda je bez významu tam, kde lidé pozbyli práva vyjadřovat své myšlenky a názory. Tohoto práva se tyrané děsí nejvíce ze všeho. Pošlapat je bývá jejich prvním činem. Znají jeho moc."                                         FREDERICK DOUGLAS

                                                                               

První kapitola knihy začíná takto:

I. Výbor

     "Žádný fašistický pokus o získání moci v Americe nebude vycházet přesně z Hitlerova vzoru. Bude prováděn pod rouškou "supervlastenectví" a "superamerikanismu". Fašističtí vůdci nejsou hloupí, ani naivní. Vědí, že musí vyrukovat s linií, která "půjde na odbyt". 

                                                        Ministerstvo války USA - Vojenské rozpravy 

                                          Informační  dokumentace č. 64 /24. března 1945).

Kniha pokračuje neveřejným zasedáním Výboru pro neamerickou činnost  a je to síla... Před tímto výborem, založeným v roce 1938 především kvůli sledování německých přistěhovalců a jejich případné pronacistické činnosti a rasistické činnosti Ku-klux-klanu, stanula zejména po druhé světové válce spousta pokrokových lidí. Byla - mimo jiné - vypracována Hollywoodská černá listina nepohodlných umělců a třeba Charlie Chaplin byl nucen opustit USA, aby mohl dál pracovat. 

Stejná štvanice vypukla po roce 1950 po projevu senátora Josepha McCarthyho, tentokrát zaměřeného na lov na komunisty. Jak píší statistiky, prověřovaných bylo více jak 13 miliónů lidí,  z nichž 26 tisíc mělo být preventivně zatčeno v případě výjimečného stavu. Docházelo k pronásledování lidí pro jejich přesvědčení, příbuzenský či osobní vztah. Lidé, kteří byli Výborem vyslýcháni, byli nucení k udávání příbuzných a přátel. Byla vytvářena obvinění z podvratné činnosti a velezrady bez ohledu na důkazy. Taková byla i naše padesátá léta.

Obětí tohoto Mccarthismu se stalo mnoho význačných lidí, např. Berthold Brecht, Luis Buńuel, Lion Feuchtwanger, Artur Miller, Orson Welles, Paul Robeson, Charlie Chaplin, Jiří Voskovec, ale i vědci Robert Oppenheimer, Albert Einstein... Bylo zatčeno 145 lidi, 11 500 lidí bylo vyhozeno z práce, 15 lidí spáchalo sebevraždu v důsledku štvanice na ně....v roce 1975 byla agenda výboru převedena pod Sněmovní výbor pro spravedlnost.

Tak nevím, ale nějak mi přijde, že historie se opravdu opakuje a lidstvo je nepoučitelné. Kdo nezná minulost, dělá chyby v současnosti a ničí budoucnost sobě i jiným.

  

Hodně štěstí přeji všem dobrým lidem. 

Výročí

 Dlouhá léta jsem registrovaná na webových stránkách www.studiotrnka.cz, protože práci pana Jiřího Trnky dodnes velice miluji a občas si něco od něj či od Kláry Trnkové  pro potěšení koupím . Jeho ilustrace Hrubínovy O Květušce a její zahrádce,  Karafiátových Broučků, animované pohádky - to  patří k tomu nejkrásnějšímu, co od dětství do dneška obdivuji pro úžasnou něžnost a poetičnost.  Byla jsem i na několika výstavách jeho prací, mám několik jím ilustrovaných knížek i knížek o něm, nějaké pohlednice...

Tahle knížka je z roku 1955 a je na ní vidět, jak moc často jsem ji jako malá holka četla...

Proto po krásném mailu právě od Studia Trnka, s. r. o. chci se připojit k připomenutí, že právě dnes, 24. 2. 2022, uplynulo 110 let od narození tohoto úžasného umělce a člověka. 

                     Toto je úvodní připomínka z mailu Studia Trnka, dovolila jsem si ji zveřejnit. 

Přejme si v této šílené době klid, mír, pohodu.

P.S. Našla jsem svůj starý příspěvek  http://malinkekralovstvi.blogspot.com/2014/08/knizky.html  , který dokazuje, že  můj obdiv k panu Trnkovi je opravdu letitý.

Čtení

V poslední době mám málo volného času - čtu Dynastii Morlandů od Cynthie Harrod Eagles. Je to sága o rodu Morlandů, žijícího blízko skotských hranic a v 35 dílech jsou popisány osudy tohoto rodu na dějinách Anglie od doby války Lancasterů a Tudorovců o anglický trůn až do 20. století. První díly jsou z hlediska historických událostí i dějinného příběhu převelice bohaté a kdo má rád dějiny, přijde si na své. Jedno vím docela jistě - nechtěla bych žít ve  středověku a uvidím, zda bych si z této ságy našla v pozdější době  nějaký příjemnější čas pro život našla.. 

Takže - mám o zábavu postaráno pro dlouhé zimní večery.

Hodně pohody

Knížky

mám moc ráda a jsou doma všude - za mým psacím stolem, v dalším pokoji a některé už odvážím na chalupu. 

jedna knihovna za mým psacím stolem

občas ta má mánie k bílé barvě postihne i  knihovnu

 
Dala jsem si závazek, že všechny si znovu přečtu, takže mám co dělat:-). Lety se mění můj čtenářský vkus. Jako první knížku ještě před první třídou jsem přečetla Neználkovy příhody, pak klasické české pohádky, verneovky, mayovky, foglarovky, v pubertě jsem přešla na světové klasiky z knihovny mého tatínka včetně válečných  knih (dodnes mi zůstal silný dojem  z knih Nazí  a mrtví, Hlava XXII.) a teď, s přibývajícím věkem a v dnešní dosti složité a neklidné době potřebuji víc pohodové a optimistické čtení.

Oblíbila jsem si některé autory a snažím se získat od nich co nejvíce knížek. Začalo to třeba knihami klasiků české detektivky Emila Vachka a Eduarda Fikera, pokračovalo mou velmi oblíbenou Fan Vavřincovou a teď jsem se dostala k literatuře první republiky, ke knížkám vyzdvihujícím  morálku, slušnost, čestnost, přátelství, statečnost, sportovní duch, dobré rodinné vztahy - k takovým "foglarovkám pro holky". Tyhle knihy u nás doma nikdy nebyly, možná právě proto mne teď tak zaujaly. Někdo všechny podobné označuje za červenou knihovnu, já v tom hodně rozlišuji. Naivní knihy typu "kterak chudičká krásná dívenka k milionáři přišla" nečtu (ačkoliv tyto náměty nejsou i v dnešní době až tak neobvyklé a smyšlené - viz naše modelky a "náhoda", jaká jim přihrává za partnery milionářské podnikatele či dobře placené hokejisty či fotbalisty). Mám ráda knihy ze studentského prostředí, protože si pořád vzpomínám na svá krásná studentská léta a v mnoha těch knižních situacích se dodnes vidím - strach ze zkoušení, drobné finty na kantory, chození za školu, studentské lásky, to se příliš nezměnilo... Spousta knih z těch let má také silný vlastenecký podtext - to když už byla naše země ohrožená fašismem (třeba knihy legendární horolezkyně Vlasty Štáflové).

Stále nechápu, co je literárně pokleslého na popisu života slušné rodiny, kde spolu děti i rodiče celkem dobře vycházejí, děti mají své studentské radosti a starosti, přivydělávají si třeba kondicemi, aby pomohli rodičům nebo měli přilepšení na sport, kulturu či zábavu, po dostudování se snaží sehnat práci, což se ne vždy daří ... Pokud ovšem pokleslostí není myšleno slušné vyjadřování i chování hrdinů. Někdy si myslím, že pokud kniha neobsahuje nenávist v rodině, intriky, sprostá slova, špatnou partu, útěky dětí z domova, kriminalitu, fetování nebo aspoň detailní popis sexu, tak  není z pohledu dneška považovaná za kvalitní kniha. 

Před časem se mi podařilo koupit další knihu Jaromíry Hüttlové - Soňa hraje za oktávu a mám radost, že obohatila mou sbírku knih této autorky (po antikvariátech a aukru jsem jich sehnala hodně přes 40). Za překonané z této knížky můžu považovat to, že si hrdinka se svými přáteli dlouho vykala a za červenou knihovnu pohodovost knihy a hlavně její závěr s tradičním zamilováním hrdinky (ale já se také poprvé a nejvíc zamilovala na střední škole),  jinak je to knížka o středoškolácích, sportu a rodině.

Doma se mi smějí, když vidí na mém nočním stolku sloupec tak různých knih připravených ke čtení: Vaňkové Mosty přes propast času, Čihařovo Údolí moudrých hlav, Slavné vily Karlovarského kraje, Hany Korejsové Pohádky z bílého domku a J. Hüttlové Soňa hraje za oktávu. 

PhDr. Jaromíra Hüttlová (* 11. listopadu 1893 v Táboře, + 21. října 1964 v Praze)

byla dcera státního úředníka Zemského finančního ředitelství Tobiáše Eliáše, který psal novely a básně pod jménem T.  E. Tisovský. Vystudovala němčinu a latinu nejprve na Filosofické fakultě pražské německé university, pak také na Universitě Karlově. Získala způsobilost vyučovat oba tyto jazyky na středních školách, což také dělala až do roku 1938, kdy byla jakožto vdaná profesorka (od roku 1936 byl jejím druhým manželem ředitel Reálného gymnázia profesor Josef Rybka) předčasně penzionovaná, aby uvolnila místo profesorům - živitelům rodin, kteří byli odsunuti z pohraničí. Po roce 1945 se  vrátila k vyučování na středních školách a po odchodu do důchodu v roce 1961 doučovala studenty soukromě. Největší popularitu měly její knížky pro děti a mládež ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století (napsané do roku 1941; po tomto roce už napsala jen 2 knížky a 4 povídky), poté byly označeny za "buržoazní" a další vlny obliby se dočkaly až po roce 1992, zejména v nakladatelství Ivo Železný. Přeložila z němčiny a francouzštiny více jak 20 knih, psala učebnice jazyků a populárně naučné práce. Její sestra PhDr. Miloslava Eliášová byla také literárně činná profesorka středních škol, zemřela v roce 1941 stejně jako mladší bratr JUDr. Oldřich Eliáš, který rovněž hodně publikoval (ten zemřel v koncentračním táboře Osvětim). Druhý bratr Mojmír Eliáš sice koncentrační tábor přežil, ale zemřel ihned  po návratu 5.6.1945 na tyfus. Tragický osud tak inteligentních lidí...

Mějte se krásně

Velká radost

mne čekala, když mi došly staré české časopisy. Objevila jsem je úplně  náhodou na netu a měla jsem štěstí - počkaly na mne. Je jich devět, jsou z roku 1930, ve výborném stavu  a uznejte - je to veliká krása:

Hodná paní majitelka k nim přidala ještě dva časopisy - Český svět z roku 1908 a  Světozor z roku 1912:

Staré časopisy a knihy mám moc ráda, mám jich hodně a občas v nich listuji, vůbec mi nepřipadají staré, zbytečné či dokonce směšné. Naopak - čtu si s velkou dávkou nostalgie rady, inzeráty, události, příběhy a historky, které se příliš od dneška neliší, ačkoliv je dělí téměř sto let. Pořád jsou za nimi lidé a jejich přání a osudy, neklidná doba a lidské problémy, ale mimo to z nich na mne dýchá určitý poklid dávno minulých časů, jistý řád a také noblesa a slušnost, která se v posledních letech ze života vytrácí. 

Hodně pohody

Juraj Herz

Ježíšek mi udělal radost tím, že mi  přinesl další knihu do mé galerie umělců - Autopsii s podtitulem "pitva režiséra" Juraje Herze.

Je krásně vypravená, plná fotografií a čtení to bylo opravdu mimořádně poutavé, o čemž svědčí i skutečnost, že jsem těch více jak 500 stran přečetla za dvě "večeronoci":-). Zachycuje celý jeho život (včetně vzpomínek na prarodiče) a tvorbu. Dá se říci, že nejvíc mne dojalo povídání o jeho dětství včetně let v koncentračním táboře. Když jsem četla tu strašlivou hrůzu, kterou zažil v době války, v koncentráku i na útěku z něj, je pro mne o to zajímavější konfrontace těchto životních prožitků s jeho nesmlouvavostí vůči pozdějším časům. Nesmlouvavost, která - jak se mi zdálo ke konci knihy - se trošičku obrousila až při pozorování stavu v posledních letech. Z autobiografií řady režisérů jsem pochopila, že v době socialistické kinematografie záleželo na šéfech  politiky a kultury, kdo a co bude moci točit a že v tom hrála velkou roli politika (smutné, ale logické - žádný politický systém nebude přece dávat peníze tomu, kdo jde proti němu), míra gramotnosti, inteligence a ješitnosti těchto mocných šéfů, v řadě případů samozřejmě osobní sympatie a antipatie vůči autorům. Podle toho se rozhodovalo, co se bude ze státních peněz točit. Myslím si, že to v určité modifikaci platí všude ve světě i u nás pořád  - dneska sice může točit téměř svobodně kdo chce co chce, ale musí si sehnat (spíše vyžebrat) peníze sám. Těch pár "korun" určených v současnosti státem pro kulturu (tedy peněz, rozdělovaných opět lidmi s určitou gramotností, inteligencí a ješitností, s politickou mocí a osobními sympatiemi či antipatiemi ke konkrétním tvůrcům)  dostanou i dnes  jen určití lidé (viz třeba situace v rozdělování dotací divadlům, grantů apod.). I dnes není dost financí, aby se všichni umělci (i rádoby umělci) mohli realizovat, stále jsou nějaká kritéria výběru a osobně nevěřím, že jsou spravedlivější či objektivnější. Vše záleží na lidech. A tohle si myslím uvědomilo hodně umělců až v poslední době. Já mám české filmy a jejich tvůrce moc ráda, myslím si, že i dost toho o české tvorbě vím - chodívali jsme dříve často do kina, dívali se na kvalitní české věci v televizi, mám velkou spoustu knih, videokazet i DVD a myslím si, že naše filmy a televizní pořady byly naprosto úžasné a jsem na ně moc hrdá. Ta kvalita a krása, co se dělala třeba pro děti, to žádný jiný stát na světě nemá  - nádherné filmy a večerníčky, knížky ilustrované renomovanými umělci (Trnka, Týrlová, Born, Sekora, Lada, Vorlíček atd.).  O to hůř snáším to, co dnes je často vidět v televizi pro děti. Vadí mi,  že dnešní doba klidně nechá zaniknout i ty nejstarší a největší pilíře naší historie, kultury. Že musí o přežití bojovat třeba Spejbl a Hurvínek, Semafor a jiné,  zatímco ubohé seriály a pořady v televizích se úspěšně množí a ovlivňují děti a mladé (třeba v tom, že nezáleží na kvalitě člověka, ale na tom, zda nosí značkové oblečení, zda je "in"...) a v řadě případů interpretují  zkresleně historii.

 

Vrátím se zase k Juraji Herzovi. Překvapilo mne, kolik toho natočil jako režisér a také jako herec. Ono je jiné si při zmínce o filmu vzpomenout na režiséra či herce a jiné je, zkusit si vybavit přehled tvorby konkrétního autora. Zejména vůbec neznám to, co natočil při svém pobytu v Německu.  Z knihy je naprosto zřejmé, že Juraj Herz vždy byl a je svůj, velmi pracovitý, s jasným názorem, s přesnými představami, které se vždycky snažil uskutečnit. 

Časopis

V neděli jsem si koupila dva starší časopisy Národního památkového ústavu - Památky středních Čech 

 a bylo na co koukat, co číst a o čem přemýšlet  - třeba jako o tipu na výlety:

 V jednom časopise je mimo jiné velmi zajímavá studie Petry Medříkové "Portréty Auerspergů na zámcích Žlaby a Slatiňany"

a v druhém  od stejné autorky Život šlechtických rodin ve světle fotografií ze zámku Žleby a Slatiňany - Auerspergové - Trauttmansdorffové - Batthyanyové:

 

Je to opravdu velmi poutavé čtení a pro mne dvojnásob zajímavé, nejen proto, že mám ráda historii, ale hlavně proto, že má maminka pocházela z bezprotřední blízkosti Slatiňan a o rodu Auerspergů jsem od ní slyšela vyprávět. 

Hodně pohody