Dlouho jsem váhala, zda psát ještě na svůj blog, když ten hlavní, o kterém jsem psala, už není na světě... Můj nejmilovanější kocourek odešel začátkem prosince, ani denní docházení k veterinářce mu nepomohlo. Vím, že to bylo jen zvířátko - ale byl to můj nejvěrnější, nejhodnější, nejkrásnější, nejúžasnější kocourek a já ho milovala a miluji úplně nejvíc, jak může člověk zvířátko milovat a pořád mi schází, je mi po něm moc smutno. A přitom vím, že jsem pro něj udělala všechno, co bylo v lidských silách a že jsme spolu měli krásný život téměř patnáct let, že prostě přišel jeho čas... Ale co je to platné, když srdce nechápe to, čím rozum argumentuje. Schází mi, když sedím u počítače a on mi nespí na nohách, při každém pohnutí záclony čekám, že se zpoza ní objeví, večer mu připravuji na posteli polštář, u kterého vždycky ležel a ono nic. Zavolám jeho jméno a on už nikdy nepřiběhne, to je tak smutné. Je to nespravedlivé, měl tu být se mnou a odejít také se mnou. Zatím už spinká na zahrádce a já se tam bojím jít podívat. A tak pořád smutním a jen doufám, že čas pomůže. Mějte se všichni moc dobře.
Vaše
