Fešandy

Když se sešly tyto tři psí slečny, musela jsem je vyfotit, protože jsou krásné a milé:

takhle se ke mně měly, protože viděly přede mnou na stole něco k snědku (namlouvala jsem si, že to je z lásky ke mně, ale bylo to jídlo, co je vábilo):

A také jsou úžasně vychované a učenlivé, umí spoustu věcí a jsou hodné:

Kdyby mi tak celý svět ležel u nohou, jako tato psí kamarádka...to by bylo něco.

A tahle lovecká fešanda je ještě takový divousek, při vítání vás div neporazí, chvíli nepostojí, 

ale když dostane příkaz "stůj", tak opravdu zůstane stát a ukáže se v plné kráse:

Na chalupě mne vítala také jedna zvířecí slečna, celá černá a pro změnu kočičí:

 Hodně pohody s domácími mazlíčky i bez nich

Alfons Mucha

 Rodinná výstava je nádherná, nádherná a hodně bohatá jak na detaily z života malíře, tak hlavně na jeho dílo.  Dala mi to, co už mi hrozně dlouho chybělo  - zdůraznění vlastenectví a národní hrdosti, slovanství, krásu umělecké tvorby. Ve spojení s výbornými texty se vystavená díla vnímají hodně silně. Pokusím se to sem aspoň trošku přenést (mými slovy i  slovy z výstavy) a proložit fotkami jeho neskutečně bohaté tvorby.  Škoda, že nešlo líp fotit proti obrazům - byly totiž tak osvětlené, že se světla odrážela ve skle a nebyla vidět kresba...

"Alfons Mucha se narodil v roce 1860 v Ivančicích na Moravě, tedy v době vrcholícího českého národního obrození a stal se z něj nadšený zastánce nezávislého českého národa. Láska k vlasti byla pro něj přirozenou vnitřní silou, která udávala směr jeho životu i umělecké činnosti. Během studií umění v Mnichově i Paříži se stal hlavním představitelem českých a slovanských spolků v těchto městech a jeho národní vědomí se projevovalo opakovaně v tématech jeho děl: česká identita, všeslovanská filosofie, láska k rodině a vlasti." 

svatební fotografie rok 1906

manželka a jeho častá modelka Maruška 

Autoportrét s manželkou v Paříži

Když ustala finanční podpora od hraběte Eduarda Khuena-Belasiho (ten si kdysi od Muchy nechal freskami vyzdobit jídelnu ve svém novém zámku a poté se stal jeho mecenášem), musel začít pracovat pro obživu. 

Jeho plakát na Nový rok 1895 pro Sarah Bernhardt k divadelní hře Gismonda ho přes noc celosvětově  proslavil a koncem století byl už významný průkopnický a secesní umělec (úsměvné je, že ho v roce 1878 nepřijali na pražské Akademii).  S herečkou později podepsal smlouvu na šest let. 

Vytvořil si vlastní dekorativní styl ze slovanských kořenů (inspirace slovanskými kroji, motivy z moravského lidového umění,  svatozáře podle byzantských ikon, křivky a geometrické vzory z českých kostelů...).

Jeho bohatý život pokračoval pobytem v Americe, kde přednášel a také tvořil. Zde vyvrcholil jeho sen vytvořit velkou sérii velkoformátových pláten na téma slovanských dějin od pravěku do současnosti. Získal také investora - bohatého amerického podnikatele Charlese Cranea, který od Muchy nechal namalovat portréty svých dvou dcer a byl nadšen jeho tvorbou. 

Josephine Crane Bradleyová jako Slávie 1908. Obraz na výstavě není, ale díky němu získal Alfons Mucha sponzora pro Slovanskou epopej

Mucha ho seznámil se svou touhou  k namalování  Slovanské epopeje a následně  darování Praze, ale že peníze přes veškeré úsilí nezískal. Crane okamžitě projevil zájem, sám se zajímal o slovanské národy a dějiny a Muchu začal sponzorovat. Ten se r. 1910 vrátil do Čech, na zámku Zbiroh v sále s prosklenou střechou začal technické a potom i vlastní umělecké práce na slovanském cyklu.

Přiznám se, že výraz obou přesně vyjadřuje to, jak se v poslední době cítím a vnímám svět...

1. 9. 1928 u příležitosti 10. výroční vzniku republiky za přítomnosti amerického mecenáše odevzdal Alfons Mucha všech dvacet velkoformátových děl oficiálně Praze jako dar českému národu.  Po svém pobytu v Nice se opět vrátil do vlasti, ale to již byla temná doba našeho národa. Po vpádů nacistů v březnu 1939 byl mezi prvními vyslýchán gestapem a krátce nato zemřel. Jako mnoho jiných čestných lidí tu dobu nepřežil. Státní pohřeb byl zakázán, přesto ho davy lidí doprovodili na Slavín. 

Co jsem si z výstavy odnesla? Nádherné zážitky nad každým z obrazů, veliký obdiv k Alfonsu Muchovi i tvůrcům výstavy a také velké  poselství, které jsem vnímala po celou dobu: Nezapomeňme, že jsme Češi,  Slované a nezapomeňme na svou nádhernou historii a kulturu. Buďme hrdí, čestní, pracovití a stateční. Máme dost příkladů ze své minulosti (některé i ze současnosti ).

Hodně pohody

Ještě Jindřišská...

 Jít ulicí s otevřenýma očima, nepospíchat, nemít starosti, pak je toho k vidění hodně. Tak třeba  na domě s hezkým obrázkem na okně (ale dojem kazí něco uvnitř okna a čmáranice zvenku, kterou by nebyl problém jedním tahem štětce zamalovat)

je ve výšce taková malá nenápadná tabulka a v ní čtu o jednom mladém zmařeném lidském životě. Pokaždé mne to dostane...

V poslední době  mi často v hlavě brouká: ...napsal si někdo na starej kůl prostinkej nápis "válka je vůl" nebo písně Karla Kryla...

Jdu k Jindřišské věži, která je svou výškou 65,7 m nejvyšší volně stojící zvonicí v Praze a je původní zvonicí (dnes přes ulici) ke kostelu sv. Jindřicha a Kunhuty.  Byla postavena v gotickém slohu v letech 1472 - 6 z pískovce a od roku 1577 má hodiny, jejichž ciferník zdobí po stranách znaky Starého a Nového města a a zemí Koruny české. Dvakrát byla dost poničená dělostřelci, nejprve v roce 1648 švédskými při obléhání Prahy Śvédy a podruhé v roce 1757 pruskými, když Prahu pro změnu obléhala pruská vojska. V roce 1801 byla štíhlá gotická střecha zničená velkou vichřicí. Od roku 2001 jsou ve věži vestavěna nová patra ( v 10. patře je vyhlídka) a výtah. Věž ukrývá tři zvony - nejstarší  Maria z roku 1518 váží 723 kilo, největší Jindřich z roku 1680 (přelitý r. 1804) váží 3 350 kilo a nejmladší Dominik, přelitý roku 1850, váží 1 000 kilo. Dovedete si představit, že by nějaká dnešní stavba unesla takovou váhu a přitom ještě vypadala tak křehce, elegantně, nádherně a vydržela 550 let? 

Cestou míjím ohradu

a líbí se mi reklama na boku domu - je taková jako z třicátých let a to miluji:

Zvědavě nakouknu mezerou, co se za ohradou chystá

a podle cedulky o povolení stavby čtu, že do roka tu bude velký obytný dům... Doufám, že opravdu obytný, ne nějaká poloprázdná kancelářská opičárna, jako je třeba Florentinum ...

Naproti Jindřišské věže je už zmiňovaný půvabný  kostel sv. Jindřicha a Kunhuty,

 založený řádem křižovníků s červenou hvězdou roku 1348 jako součást nově vznikajícího města za vlády Karla IV. Zvenku byl v letech 1875 - 79 zbaven  barokních úprav, uvnitř má být ještě barokní interiér, na který se někdy přijedu podívat.

Cestou k Valdštejnské jízdárně si všímám cedulky na budově Filosofické fakulty University Karlovy - dříve jsem si jí nevšimla a také jsem netušila, že  prvním mistrem světa v šachu byl pražský rodák:

a na výstavu rodinné sbírky Alfonse Muchy, na kterou pospícháme,  se dostane prostor v příštím příspěvku.

Hodně pohody 

Adresa: Jindřišská 909/14

 Tolikrát jsem šla kolem a nenapadlo mne vejít, až včera: 

Dvě sochy proti sobě z r. 1947 jsou dílem českého sochaře Břetislava Bendy (1897 - 1983), žáka J. V. Myslbeka. Jeho dílo zdobí mnoho veřejných budov a parků,  byl nazýván "sochařem ženského těla". Po válce vytvořil několik pomníků připomínajících statečnost lidí v boji proti okupantům.

Budova stojí na místě bývalého kláštera celestinek, zbouraného v roce 1871, kdy započala výstavba novorenesanční budovy pošty. Původně třípatrová budova s nižšími vedlejšími trakty podle návrhu Antonína Brandnera  byla neustále rozšiřována, až se v roce 1922 dočkala čtvrtého patra. Poslední rekonstrukce z let 1996 - 1999 stála 682 mil. korun a budova je od roku 1998  národní kulturní památkou. 

Klientská odbavovací hala vypadá jako velký obdélníkový zasklený dvůr, jehož strany tvoří domy  krásně vyzdobené malbami Karla Vítězslava Maška s motivy poštovnictví, dopravy a botaniky (odkaz na původní zahradu Angela z Florencie, dvorního lékárníka Karla IV.). 

Hezké je, že na ochozu ve dvoraně jsou historické fotografie zaměstnanců a také staré poštovní přihrádky.  Budova je také napojena na síť pražské potrubní pošty, která se právě odtud rozbíhá do pěti hlavních větví.

Odbavovací hala je opravdu nezvyklá a budova pošty stojí za prohlídku.

Hodně pohody