Cena za toulky Prahou?

 V neděli jsem měla krásné chvíle plné umění a od úterý jsem se téměř dvacet dní motala mezi tím, jestli můžu udělat tři kroky, aniž omdlím nebo jestli raději nebudu ani vstávat z postele. 

Mám od covidové hrůzy (tři injekce proti a přitom jsem měla tři covidy - podle internisty doktora mne neměli potřetí očkovat, protože jsem měla už tehdy tolik látek v sobě, že mi ten covid vyvolaly) veliké problémy se srdcem, tedy spíše s pulsem. Už dvakrát mi cizí lidé volali rychlou, když jsem někde padla (záchranáři naměřili puls 166). V nemocnici mi dali infuzi a tentýž nebo druhý den mne poslali domů, protože bylo vše v pořádku. Byla jsem doktory poučena, že při pulsu nad 100 mám hned volat rychlou...

Jenže tentokrát to trvalo těch dvacet dnů, puls pořád nad 120, občas 143,  153 a hrůza byla, když vylezl na 199. Ležela jsem jenom a pila. Podle doktorky bych musela každý den volat rychlou, ale to přece není řešení. A přitom mi nechtěla dát doporučení na kardio...Tak mi držte palce, ať se to zlepší. 

 Opatrujte se 

 

Jako Lazar jsem jen ležela, spala a pila, podle doktorky bych záchranku musela těch dvacet dní volat denně, to přece není řešení.

Veletržní palác

Veletržní palác a Národní galerie, to je místo, kde je možné trávit hodiny a hodiny a hodiny...

Překvapilo mne, že v neděli tam bylo moc málo lidí - v galerii jsem byla snad pořád sama, ale v kavárně či co to je tam dole, tam byl řev a plno. Já šla za kulturou, tak jsem procházela pomalu a sama galerií a fotila:

Antonína Slavíčka a "jeho" Kameničky v různých podobách mám moc ráda a neznechutilo mne ani to, že jednu dobu visely jeho reprodukce téměř v každé domácnosti i hotelích:

Fotit obrazy je dost těžké, obvykle se v nich odráží umělé osvětlení tak, že není z obrazu moc vidět. Proto je často fotím ze strany:

Tady Josefa Čapka přímo poznávám, dokonale se vystihl:

Jana Zrzavého Přítelkyně i Melancholii přímo miluji, stejně jako Krista a Jana, ty jemné zasněné tváře i prostředí:

A tento muž na obraze Aloise Wachsmana se mi moc líbil (jen doufám, že jsem malíře nespletla, protože obvykle jeho obrazy jsou "kubismo-surreralistické" a tento muž je docela pravidelně krásný :-))

Na obraze Boženy Jelínkové -Jiráskové, který se jmenuje "Tři sestry", jsou čtyři ženy, tak která není sestra - že by ta sedící byla jejich matka:

Na Alfonse Muchu se chystám v nejbližší době do jeho muzea:

"Špálovská modř" nejen v kytici květin ve váze, kde jsem ji viděla nejčastěji:

Ještě ukázky z doby socialismu, připomínalo mi to plakáty, které jsem někde viděla nebo také staré bankovky (tam byly také ženy s obilím, tuším) :

Mám problémy s pamětí, proto jsem si zavedla tento blog jako svůj deník či kalendář, proto také všechno fotím. Tady jsem toho nafotila stovky, ale teď, když jsem to dávala do příspěvku, jsem zjistila, že to hlavní mi tam chybí... Možná je to proto, že u toho obrazu mne oslovil pracovník galerie (špatně mluvil česky) a nabízel, že mne u obrazu vyfotí. Odmítla jsem a odešla, tudíž obraz zapomněla vyfotit.

Takže - Veletržní palác si zopakuji, protože po více jak třech hodinách chození a dívání se jsem byla opravdu hodně unavená.

Hodně pohody 

A zase ta Praha...

  Když se nad vás nastěhují příšerně hluční a bezohlední lidé, jedním z řešení je pobývat doma co nejméně. Takže než bude teplo a odjedu na chaloupku, toulám se nejčastěji po Praze. Byl začátek února a já jsem se vypravila do Národní galerie ve Veletržním paláci a cestou jsem si znovu uvědomila, že krásné budovy nejsou jen v centru Prahy:

Přímo ve Veletržním paláci jsem byla naposledy před několika lety (tehdy tuším tu byla výstava Andy Warhola), a protože jsem tam nafotila hodně obrázků, nechám to na další příspěvek. 

Ještě si dát tradičně kávu, tentokrát U Maltézských rytířů:

Hodně pohody