Jedu na Český Šternberk

V době  ještě předcovidové  jsem se rozhodla, že si budu plnit svá přání, byť byla sebebláznivější. Začala jsem tím, že  jsem si "na stará kolena" koupila nové brusle a zkusila bruslit (naposledy jsem byla na bruslích v dětství, ani nebudu psát, před kolika lety) a kupodivu, opravdu se to nezapomíná. Pak jsem si, ač majitelka "hudebního hluchu", koupila skládací klávesy a pokouším se na nich vyluzovat jakous takous melodii (neumím ani noty, tak jsem si je přepsala do stupnice, tu jsem si nadepsala nad jednotlivé klávesy ). No a při nedávných "významných" narozeninách jsem se rozhodla navštívit u nás ta místa, na která mám krásné vzpomínky z dětství (projela jsem jako malá holka snad celou zem s tatínkem na motorce) a ta místa, která jsem nikdy neviděla a chci je vidět. Čas letí jak splašený a nesmím ho ztrácet, protože plánu mám hodně. A tak -ještě než vypuknou prázdniny a turistická invaze,  hurá na cesty...

 Už dlouho jsem chtěla jet na hrad Český Šternberk, našla jsem si vlakové spojení tam i zpět tak, abych byla doma do večera. Ve čtvrtek jsem v půl šesté ráno busem vyjela do Prahy a ejhle - na dálnici nehoda, zpoždění cca 30 minut. Naštěstí jsem měla časovou rezervu. Při koupi jízdenky do Českého Šternberka mi ale pokladní upozornila, že na trati jsou problémy kvůli popadaným stromům po veliké noční bouřce. No nic, deset minut před odjezdem se teprve na světelné tabuli objevilo číslo nástupiště (místní vědí, že je to až na posledním nástupišti a už tam čekají, já musela z haly klusat až dozadu). Opět do vlaku nastupovaly skupiny školních dětí a opět děti byly naprosto úžasné, milé, Už při odjezdu bylo zpoždění a cestou nás třikrát průvodčí upozorňovala, že v Senohrabech musíme vystoupit, dál že to nejede kvůli popadaným stromům a odtud nás do Čerčan odvezou autobusy. Na otázku, zda takto plný vlak se vejde do autobusů všechny ujistila, že autobusů bude dost. V Senohrabech školy a ostatní cestující včetně mně začali vystupovat, když tu náhle se zase zavřely dveře před ostatními a vlak jel dál... a u nádraží žádné autobusy nebyly a prý nebudou,  protože prý trať už je zprovozněná, takže jsme mohli pokračovat. 😁😁😁. 

Jenže - co teď?  Dalším vlakem jet do Čerčan nemělo cenu, jediný možný spoj do Českého Šternberka už nestihnu a směrem  na Prahu čekalo na nástupišti plno plno lidí, protože osobní vlaky nejely a poloprázdné rychlíky zastávkou profrčely samozřejmě bez zastavení. Naštvání a vztek  těch "na Prahu" by se dalo krájet, jak bylo husté a dost z toho odnesla i nevinná paní pokladní, protože "musí zastavit ten další rychlík, jinak uvidí". Navíc tam spadl proud, nešel počítač, nešly vydat lístky, nešla tabule odjezdů a příjezdů.. chudák paní.  No nic, já si řekla, že se nenechám zdeptat a vydala se na prohlídku Senohrab. Škoda, že jsem nebyla dopředu připravená, kde co najít, prostě jsem šla "na blint", a samozřejmě na opačnou stranu, než jsem měla - tudíž ven ze Senohrab do Hrusic. Sice vím, že Senohraby byly jedním z míst výletů a letního bydlení Pražanů za první republiky,  ale přiznám se, že jsem vůbec netušila, jak jsou velké a že vedle nich jsou Ladovy Hrusice. V těchto končinách jsem byla poprvé. 

Cestou s kopce dolů mne upoutala jedna krásná upravená secesní vila, obklopená stylovým plotem kolem domů i kolem svažité velké zahrady:

nádherná lodžie, krásná brána...

... a garáže pro 8 aut (hlavní důvod, proč já vilu nekoupím - mám jen jedno staré auto 😀)

Vila byla postavena v letech 1902 - 1904 a zatím jsem se nedopátrala bližších informací o jejím autoru i prvních majitelích. Podle slov místního pána, kterého jsem cestou potkala, byl jedním z majitelů i ministr Alexej Čepička. Vila je po velice citlivé rekonstrukci již několik let nabízená k prodeji. 

Došla jsem dolů k silnici a zaujal mne tento velkoryse volný vstup na pozemek,

 ovšem domeček to ještě předčil:

Ale to už jsem měla za sebou ceduli "Hrusice"

a pár krásných vilek

a tento velký objekt v Hrušově, místní části Hrusic. Jde o bývalý hotel Valencia, postavený koncem 19. století Antonínem Šimkem. Hotel koupil v roce 1928 plukovník Roja z Prahy a brzy se místo stalo výletním cílem mnoha Pražanů, např. herce Vlasty Buriana, který byl plukovníkovým přítelem. Pak zde byl i charitní domov a po restituci počátkem devadesátých let je to obytný dům.

Pak jsem šla vzhůru do kopce, protože podle ukazatele bych mohla navštívit památník Josefa a Aleny Ladových a také rodný dům Josefa Lady. Počasí bylo chvílemi na pořádný liják, chvílemi dusno na padnutí a když jsem došla na vrch kopce a nikde žádný ukazatel, kam mám jít - vzdala jsem to a šla zpátky.  Potkala jsem ještě pár hezkých domů, třeba tento zopakuji ještě zepředu

a že bylo po noční průtrži mračen, musela jsem se cestou brodit ve vodě

a kolem bystře tekoucí vody Mnichovky

jsem šla zpět k nádraží kolem několika zajímavých objektů: mechového auta,

hezké vilky (líbí se mi i ty vnitřní okenice), 

příjemně jsem si popovídala  se dvěma místními -  hlavně o počasí,

 

protože  politiku už raději ani nevnímám, abych měla klid... 

podívala jsem se na zajímavou novostavbu

a vrátila se na nádraží. Za chvíli mi jel vlak zpět na Prahu ( dav šílející po cestě do Prahy dávno odjel, šel i proud a mohla jsem si koupit lístek) a já si svatosvatě slíbila, že se sem vrátím,  na celý den  a hlavně připravená. Je tady na co se dívat.

Hodně pohody

Nevím, jaký název zvolit...

 Chtěla jsem napsat trošku rozverné povídání o svém včerejším putování, které se nepodařilo v plné míře uskutečnit, ale...

pak jsem uviděla záběry z hrůz, které způsobilo tornádo na Moravě a připadá mi všechno tak nicotné proti tomu, co se stalo jim. Je mi moc smutno a líto všech, kteří to zažili a kteří mají škody na duši, těle i majetku. Nevím, jak jinak pomoci,  nežli aspoň přispět jim  finančně  k obnově bydlení, tím i snad  krůčkem k částečné obnově bývalého života. Nevím, ale zdá se mi, že už nikdy nebude takový svět a  relativně klidný život, jaký jsem zažila v dětství a mládí a je mi toho všeho moc líto. Zdá se mi, že už pořád budu mít  někde v hlavě zasunutý strach z tak nečekaných šílených věcí, jaké se teď stávají. Nejhorší je, že vedle přírody spoustu toho vyvolávají záměrně mocipáni i s vědomím, že můžou zničit lidstvo i celý svět. Vadí mi, jak naši politici poklonkují všemu a všem, vyvolávají konflikty s blízkými i vzdálenými sousedy, převracejí historická fakta, nevidí si dál než na špičku nosu a nestarají se o to, abychom žili v rozumu, klidu a míru. Nemá cenu se dál hořce rozepisovat... tak aspoň přidám andělíčka

Opatrujte se všichni, ať se vám daří  

Praha, zase Praha...

Včera ráno mne probudilo bubnování deště na okenní parapet a velká bouřka. Nic příjemného, protože jsme chtěly jet s kamarádkou Evou do Prahy a představa chození po ulicích v průtrži mračen, na kterou upozorňovali meteorologové - tak ta nebyla vůbec lákavá. Ale na druhou stranu - vidina Prahy ještě bez davů cizinců - byla silnější než obava z promočeného oblečení a čvachtající vody v botách, a tak jsme jely i v dešti. A jako zázrakem, při příjezdu na Florenc se počasí umoudřilo (nebo nebesa nad námi smilovala) a kapance vody se změnily zprvu na kapičky a posléze ustaly úplně. Už z autobusu jsem vyfotila další z mne deptajících věcí, jakými jsou necitlivé až zničující zásahy developerů do vzhledu a charakteru našich měst a krajiny, tentokrát se to týká hotelu InterContinental Praque na začátku Pařížské ulice. Takto vypadal ještě začátkem května loňského roku  

      

a takhle jsem ho zachytila včera z okna autobusu:

Dost šílené, že? Jsem dlouholetá členka Klubu Za starou Prahu a vnímám tyto barbarské zásahy do architektury hodně špatně. Hotel byl vystavěn v letech 1965 - 1974  podle projektu ateliéru Epsilon, a to na místě vzniklém po zásahu bombou za 2 světová války a demolici několika domů a na základě dohody naší vlády se společností  Pan American World  Airways, která vlastnila síť hotelů Intercontinental. Záměr byl  ubytovat pro hosty letecké společnosti PanAm v Praze v přibližně 400 pokojích, ale po roce 1968 se stal provozovatelem a majitelem hotelu ČEDOK a americké společnosti byly z projektu vyloučeny. Hodně laické i odborné veřejnosti stavbu označovali za "brutalizmus",  ale rozhodně svým samostatným umístěním na rohu (nenavazuje na sousední objekty), svou odpovídající výškou i odsazením moderní fasády od "sladké" Pařížské ulice působil dnes už téměř padesátiletý hotel  menší zlo, nežli ty současné  demolice naprosto funkčních a vyhovujících starých domů a jejich náhrada za ocelové hrůzy s temnými skly, jaké vyrostly třeba na Národní třídě nebo i na Václaváku směrem do Opletalovy ulice (tady násilně vystěhovali obyvatele z domu spojujícího pozdní kubizmus a novoklasicizmus ),

který následně zbourali a dnes tu stojí v  obdobné, jen modernější (a nehodící se k ostatním) budově lidé fronty při otevření obchodu s "levným" textilem)... Jedním z důvodů, proč byl dán souhlas ministryně kultury (tuším, že ho dala v poslední den ve funkci před odvoláním, což je opravdu ostudné) k demolici, byla i obava, že firma vlastnící dům by mohla požadovat náklady za zmařenou investici. To je pro mne ještě ostudnější důvod než ty, které byly hledány v oblasti ekologie. Toho, kdo prodal v roce 1994 tento  dům (na jednom z nejlukrativnějších míst naší země) do cizích rukou bez konkrétních podmínek,  týkajících se aspoň samotného zachování budovy, toho bych poslala do kamenolomu, protože buď to udělal záměrně nebo byl tak nekompetentní, takže  v obou případech by měl opravdu jen lámat kámen...

Ale teď opustím toto téma, které mne vždy hodně trápí a ukážu něco milejšího z našeho putování matičkou Prahou. Moc nás potěšila - jako zázrakem přestalo pršet a ulice byly téměř prázdné - no, podívejte se třeba na Staroměstské náměstí, kdy ještě ho takhle zažijeme:

... připomínka událostí 21. 6. 1621, kdy došlo na Staroměstském náměstí k exekuci dvaceti sedmi vůdců  stavovského povstání proti Habsburkům . Ve škole nás učili, že se jednalo o popravu českých pánů, rytířů a stavů, tedy nejen šlechticů. ale i měšťanů. Hodně jmen je z našich dějin známých, třeba Václav Budec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jáchym Ondřej Šlik z Holiče, lékař Jan Jesenský. Na dlažbě u každého ze sedmadvaceti křížů je kytice:

A zrovna pochodovali apoštolové na Orloji:

Po celý den jsme potkávaly skupiny školních dětí se svými učiteli a bylo moc milé vidět, jak se děti vzorně chovaly a opravdu vnímaly prohlížené objekty. To je asi můj nejkrásnější dojem z tohoto putování po Praze.

Sem na Malé náměstí chodíváme na kávu k jedné známé, 

ale včera jsme měly schůzku s bývalou kolegyní, která teď bydlí v Praze, a tak jsme si daly společnou kávu v nádherném Gočárově kubistickém Domě U Černé Matky Boží. Cestou k autobusu (přes Palladium na Náměstí republiky 😃) jsem ještě vyfotila prázdnou předzahrádku Obecního domu 

a pak už nás čekala jen cesta domů. Byl to velice příjemný den a zamračené počasí je mi na toulkách milejší, nežli vedra nad třicet stupňů, která panovala minulé dny.

Hodně pohody 

P.S. A abychom si ten den opravdu užily, tak jsme si koupily něco na sebe... 😂 botičky, kalhoty, bundu, takže radost veliká.

... a další cesta...

 Opět mne začal zlobit počítač, tak jsem se musela na chvíli odmlčet a využila čas k další cestě. Ještě pořád byla šance projít se v jednom z nejnavštěvovanějších a nejkrásnějších našich měst bez davů turistů. Tentokrát  jsem zamířila do nádherného Českého Krumlova, kde jsem byla už dvakrát, naposledy, když mi bylo asi třicet let (a to není nedávno..😁).

Cesta v klimatizovaném poloprázdném autobuse RegioJetu  byla velmi příjemná.  O tomto městě asi není třeba se moc rozepisovat, nejlepší je se jím jen procházet a kochat se, obdivovat, těšit se. Může snad být krásnější pohled? Jak já miluji ty tradiční červené střechy našich měst a vesnic v zeleni stromů... a celou tu naši krásnou, půvabnou, milou zemi...

Začala jsem samozřejmě kávou na náměstí, které bylo prázdné, bez turistů, prostě něco neskutečné:

... a pak Zámeckými schody přímo na zámek,  abych stihla prohlídku a měla čas i na zahrady a park:

Vidíte těch několik lidí, kteří na zámku právě byli? Prostě něco nádherného...

Jeden medvídek...

 Při čekání na svou prohlídku (renesanční a barokní apartmány) jsem se potkala s velice příjemnými lidmi, všichni byli milí a bylo vidět, jak si všichni užíváme ten klid, bez davů turistů.

Poslední dva roky si téměř denně  pouštím Toulky českou minulostí a díky tomu se mi potom zdá historie bližší. Tak třeba  dějiny Českého Krumlova -  byl sídlem mocného rodu Vítkovců  (jejich jedné větve pánů z Krumlova  s  erbovním znamením pětilisté růže), kteří v roce 1302 vymřeli po meči a Krumlov přešel na Rožmberky, pak jej poslední Rožmberk Petr Vok v roce 1602 prodal císaři Rudolfu II, Habsburskému a ten ho okamžitě věnoval Janu Oldřichu I. z Eggenbergu a  když Eggenbergové z Krumlova udělali bohaté, honosné a reprezentativní sídlo, po vymření jejich rodu v roce 1719 přechází Krumlov na knížecí rod Schwarzenbergů (krumlovsko-hlubocká větev)  a v roce 1947 přechází na stát. 

Takže majetek těm rodům příliš štěstí nepřinesl, když vlastně všechny po meči vymřely...

Těch pohledů na město se nejde nabažit...

... a vodáci sjíždějí Vltavu...

Přiznám se, že jsem moc chtěla vidět Maškarní sál a byl přesně tak krásný, jak jsem si ho pamatovala. Jen fotit se uvnitř nemohlo, tak jsem si aspoň koupila pohlednice a některé i poslala. 

Po Zámeckých schodech zase dolů ,  ještě pár pohledů na město a už byl nevyšší čas vrátit se na moderní autobusové nádraží a jet domů

Byl to nádherný výlet a těším se na další.

Hodně pohody