Překvapení

 Ve středu jsem dostala od "naší" Milušky odtud z blogerské rodinky moc  krásný dárek  a šibalsky ho slovně doplnila: že prý se nějak dozvěděla, že mám ráda modrou a bílou, tak dárek byl zabalený v modrém s modrou mašličkou

a celý byl něžně modrý a bílý

a tady je  při umělém osvětlení, zase jiný a pořád krásný:

Miluško, moc děkuji... 

No a ve čtvrtek jsem dostala jiný dárek, trochu jiného druhu:

Ale konec dobrý, všechno dobré, takže už jsem zase doma a to kouzelné modrobílé vajíčko mám na stole. Je milé mít takové přátele, kteří dovedou udělat radost,  Miluško.

Hodně pohody

Výstava

 Už jsem psala, že Národní technické muzeum v Praze navštěvuji obvykle jednou ročně, na výročním valném shromáždění Klubu Za starou Prahu.  Pořád mne fascinuje svou stálou expozicí technických objektů a tím, že dokáže budova unést váhu těch obřích parních lokomotiv, všech aut a letadel, zavěšených od stropu:

Jenže tentokrát jsem do sálu jen nahlédla, protože jsem chtěla vidět něco jiného - zahlédla jsem totiž plakát, 

nad kterým jsem zajásala - výstavu Bedřicha Feuersteina jsem si nemohla nechat ujít. Byl českým architektem, malířem a scénografem a smutné je, že mu nebyl dopřán delší život - zemřel velmi mladý. Několik ukázek jeho tvorby:

Spolupráce na filmech Vladislava Vančury:

Právě na návrhu mezinárodní Nemocnice sv. Lukáše je znát vliv architekta Perreta, u kterého v Paříži pracoval - výrazná perretovská věž nad lodí nemocničního kostela s modro-zeleným obkladem ve stylu art deco, jenž lemuje okapovou římsu. Přestože tato dnes už historická budova stojí na břehu řeky Sumidy obklopená mladšími stavbami nemocničního komplexu, je stále funkční nejen jako místo pro léčení nemocných, ale i jako místo sakrální.

Původně byl půdorys navrhován ve tvaru písmene U, ale proti návrhu se změnil v asymetrický útvar tří na sebe napojených budov a věž byla odsunuta z osy kaple na křížení kaple a hlavního šestipatrového křídla. Navazující budova zdravotnické školy je čtyřpatrová a naproti ní třípatrová, kratší budova je charitní ošetřovací nemocnicí.

Návrh divadelní scény:

Výstava se mi moc líbila i to, že v době její prohlídky jsem tam byla sama, tudíž klid na pomalé prohlížení. 

A ještě foto z cesty na metro - zarámovaný kostel a už se těším domů.

Hodně pohody 

Bedřich Feuerstein (*1892 - †1936) pracoval krátce u architekta Josipa Plečnika a v roce 1917 dokončil studium architektury a akademie výtvarných umění u Jana Kotěry. Za I. světové války byl domobraneckým inženýrem na Istrii, po válce získal stipendium na École de Louvre v Paříži. Jakožto spoluzakladatel architektonické sekce Devětsilu se stýkal s umělci a Karel a Josef Čapkovi ho získali pro práci scénografa Národního divadla, pro které uskutečnil 22 scén. Pro Karla Čapka v roce 1921 dělal scénu pro hru R.U.R.  (rok 1921 - je neskutečné, jak ten Karel Čapek uměl předvídat a  předběhnout dobu o téměř sto let). V roce 1924 se vrátil opět do Paříže a pracoval v projekční kanceláři Augusta Perreta (francouzský moderní architekt, stavitel a urbanista, světový průkopník betonové architektury).  Od roku 1926 pracoval 4 roky v Japonsku a realizoval řadu projektů i ve spolupráci s Antonínem Raymondem (českým architektem, který žil a pracoval v Japonsku,  USA a je považován za jednoho ze zakladatelů moderní japonské architektury). Podílel se jako spoluautor na návrhu mezinárodní nemocnice sv. Lukáše v Tokiu. V roce 1930 se vrátil do Čech a opět se věnoval scénografii (Osvobozené divadlo) a podílel se na filmech Vladislava Vančury. A jako téměř většina géniů - nebyl mu vyměřený dlouhý život. Ve svých 44 letech ukončil svůj život skokem z Trojského mostu - jako důsledek nervové choroby. Jeho scénografický návrh pro hru F. X. Šaldy Zástupové byl v Národním divadle zrealizován až po jeho smrti.  I tak je úžasné, jak velký rozsah činností stačil a jaké množství díla za ním stojí za tak krátký život.

A ještě jednou Letenské sady

 Určitě všichni známe ten pohled ze Starého Města přes Vltavu, při kterém uvidíte budovu Expo 58. V sobotu jsem se na ni šla podívat a je opravdu krásná, jako vylouplá kvalitní rekonstrukcí do své úžasnosti a letenské prostředí jí velmi sluší: 

Dovedu si na této obrovské terase představit stolky se slunečníky a spoustu hostů, pochutnávajících si na dobrém obědě nebo na kávě se zmrzlinou - přesně v takovém počasí, jaké jsem měla dnes:

Bohužel jsem se musela už rychle vrátit do Národního technického muzea, tak jsem víc fotek nestačila. Ale určitě si to na některé příští výroční schůzce Klubu Za starou Prahu vynahradím. 

Hodně pohody 

První velká světová výstava po druhé světové válce se konala pod názvem "Všeobecná mezinárodní výstava v Bruselu 1958" od 17. dubna do 19. listopadu 1958 a jedním ze 42 zúčastněných národů bylo i Československo.  Soutěž na projekt našeho pavilonu byla vypsaná v roce 1956.  Hlavním scénáristou expozice (orientované ve dvanácti dílčích expozicích na člověka pod heslem Adolfa Hoffmeistera "Jeden den v Československu"  práce - kultura - odpočinek) byl architekt Jindřich Santar. Spolupracoval  s umělci Jiřím Trnkou (všestranný umělec - výtvarník, loutkař, ilustrátor, sochař, malíř..), výtvarníkem Antonínem Kybalem (zakladatel české školy tapisérie), Stanislavem Libenským (sochař a sklář)  a Janem Kotíkem (malíř, výtvarník, grafik).    Hlavním architektem pavilonu byl František Cubr, spolupracoval s architekty a grafiky  Josefem Hrubým  a Zdeňkem Pokorným. Náš pavilon byl vyhlášen za nejlepší a získal nejvyšší ocenění, Zlatou hvězdu a dalších třináct ocenění, týkajících se rovněž interiérů ( nábytek, umělecká díla, užitné předměty - dodnes označovány za  "bruselský styl"). Laterna magika a Polyecran jsou dodnes v uměleckém světě pojmem stejně jako svět žasl nad vyznamenaným vědecko-fantastickým filmem Karla Zemana Vynález zkázy.. Náš pavilon včetně přičleněné restaurace okouzlil čistotou tvarů a dokonalostí nového technického a konstrukčního řešení.  Tím, jak je prosklení půlkruhové stavby restaurace spojeno jen slabými plnými prvky, zdá se velmi odlehčená a propojená s okolním prostředím. Po skončení výstavy byl pavilon  i s restaurací demontován a převezen do Prahy. Pavilon v roce 1991 shořel, restaurace byla nainstalovaná do Letenských sadů, kde se stala velmi navštěvovanou (objevila se i v některých filmech z šedesátých let). Bohužel, její provoz byl v roce 1990 v rámci "malé privatizace" ukončen a objekt mnohokrát změnil majitele, čímž  velice zchátral. V roce 2021 byl zrekonstruován, přízemí slouží jako renomovaná aukční síň a galerie Adolf Loos Apartment and Galery. Spolu s historickým jádrem Prahy je stavba Expo 58 zapsaná na Listinu světového kulturního dědictví UNESCO.

 

Letenské sady

Dnešní procházka jarní Prahou měla hlavní cíl - řádné výroční valné shromáždění Klubu Za starou Prahu. Koná se vždy v kinosále Národního technického muzea a pro mne to je každoroční příležitost využít ranní čas na toulání Letenskými sady. Už před lety jsem si zamilovala nejen zdejší stromy a veškerou zeleň (právě kvetou magnólie a začíná i šeřík), ale i  pohled odtud na Prahu. Na dnešní procházce jsem měla milý doprovod - velmi malého, ale příjemného společníka:

Nevěděla jsem, který snímek vynechat - prostě ten pohled na Prahu mne dostává, takže těch fotek je "trošku" víc:

stověžatá kráska Praha se svými červenými střechami 

 

Můj společník se chvíli se  mnou procházel, ale pak potkal kamaráda a mne opustil. Chápala jsem ho - přece jen si víc rozuměli...

Musím sebekriticky uznat, že fotek je až až, proto další nechám na příště. 

Hodně pohody