Rudolfinum

 Bylo pondělí 17. března a já jela do Prahy - do Rudolfina na generální zkoušku na večerní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu.  Počasí bylo pravé aprílové, déšť na spadnutí:

 Na programu byl -Sergej Rachmaninov,  Sergej Prokofjev,  Grazyna Bacewicz, tedy přesněji jejich skladby ze čtyřicátých let minulého století  (Rachmaninova Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr,  Symonie č. 5 B dur Prokofjeva  a Ouvertura Bacewicz).  Já seděla uprostřed první řady a měla celý orchestr před sebou téměř na dosah ruky. A protože všude chodím vždy včas, tak jsem před příchodem návštěvníků mohla fotit prázdné chodby

i prázdnou Dvořákovu síň:

 a viděla i příchod hudebníků a jejich přípravu:

 Původně měla dirigovat Han-Ny Chang, ale vystoupil místo ní velice sympatický mladý (a moc hezký)  německý dirigent Elias Grandy a byl úžasný. Tady byl ještě oblečený civilně, pak jsem vypnula mobil, takže v gala jsem ho nemohla zachytit:  

Byl fantastický, takový velice jemný, dělal dojem křehkého, romantického, ale přitom byl energický, procítěný.  

A tady se připravoval klavír pro sólistu koncertu,

 teprve čtrnáctiletého  pianistu Adama Znamirovského, který byl neskutečný, neskutečný... Nechápu, jak je možné v tak útlém věku být tak veleúspěšný. A navíc hrál zpaměti, to už mi vůbec hlava nebere (já si tento blog dělám jako externí paměť, protože si sama nic nepamatuji). Večer měl prý obrovský úspěch a tleskal mu  sál vestoje...

Z Rudolfina jsem přes Staroměstské náměstí došla na Florenc a jela domů.

Vůbec mám raději generální zkoušky nežli pak koncert, protože vidím konkrétní práci dirigenta i celého orchestru, je to takové živé, autentické, koncert už mi přijde škrobený, formální..

Hodně pohody 

Veletržní palác

Veletržní palác a Národní galerie, to je místo, kde je možné trávit hodiny a hodiny a hodiny...

Překvapilo mne, že v neděli tam bylo moc málo lidí - v galerii jsem byla snad pořád sama, ale v kavárně či co to je tam dole, tam byl řev a plno. Já šla za kulturou, tak jsem procházela pomalu a sama galerií a fotila:

Antonína Slavíčka a "jeho" Kameničky v různých podobách mám moc ráda a neznechutilo mne ani to, že jednu dobu visely jeho reprodukce téměř v každé domácnosti i hotelích:

Fotit obrazy je dost těžké, obvykle se v nich odráží umělé osvětlení tak, že není z obrazu moc vidět. Proto je často fotím ze strany:

Tady Josefa Čapka přímo poznávám, dokonale se vystihl:

Jana Zrzavého Přítelkyně i Melancholii přímo miluji, stejně jako Krista a Jana, ty jemné zasněné tváře i prostředí:

A tento muž na obraze Aloise Wachsmana se mi moc líbil (jen doufám, že jsem malíře nespletla, protože obvykle jeho obrazy jsou "kubismo-surreralistické" a tento muž je docela pravidelně krásný :-))

Na obraze Boženy Jelínkové -Jiráskové, který se jmenuje "Tři sestry", jsou čtyři ženy, tak která není sestra - že by ta sedící byla jejich matka:

Na Alfonse Muchu se chystám v nejbližší době do jeho muzea:

"Špálovská modř" nejen v kytici květin ve váze, kde jsem ji viděla nejčastěji:

Ještě ukázky z doby socialismu, připomínalo mi to plakáty, které jsem někde viděla nebo také staré bankovky (tam byly také ženy s obilím, tuším) :

Mám problémy s pamětí, proto jsem si zavedla tento blog jako svůj deník či kalendář, proto také všechno fotím. Tady jsem toho nafotila stovky, ale teď, když jsem to dávala do příspěvku, jsem zjistila, že to hlavní mi tam chybí... Možná je to proto, že u toho obrazu mne oslovil pracovník galerie (špatně mluvil česky) a nabízel, že mne u obrazu vyfotí. Odmítla jsem a odešla, tudíž obraz zapomněla vyfotit.

Takže - Veletržní palác si zopakuji, protože po více jak třech hodinách chození a dívání se jsem byla opravdu hodně unavená.

Hodně pohody