Cesta do pekla?

 

Tak to je jen cesta dejvickým tunelem...

Hodně pohody

Kostel sv. Martina ve zdi

 To takhle jednou jdu jako obvykle ze Staroměstského náměstí k Národnímu divadlu a zachtělo se mi jít trošku jinak, takže cestu za Uhelným trhem jsem skončila tady, u Kostela sv. Martina ve zdi:

Byl postavený v polovině 12. století v tehdejší knížecí osadě Újezd,  která pak byla darována Soběslavem II. vyšehradské kapitule. Původně to byl románský jednolodní kostel, postavený z kvádrového řádkovaného zdiva a zaklenutý dvěma poli křížových kleneb. V dobách mongolského vpádu do Evropy král Václav I. opevňoval město i zemi, v té době byl Újezd stavbou staroměstských hradeb rozdělený na dvě části. Tyto hradby se dotkly v jižní části už stojícího kostela - odtud název "ve zdi".    

Menší část osady Újezd připadla Starému Městu, ta větší za zdí bylo Nové Město. Za vlády Karla IV. došlo ke gotické přestavbě a rozsáhlému rozšíření, ke zvýšení podlahy, přístavbě nového presbytáře s dvojicí čelních oken, se síťovou klenbou na konzolách (později žebrovou) a valbovou střechou. Loď byla zvýšena a nově zaklenuta. Jako kališnický kostel byl ušetřen husitských bouří a dokonce  tu stále probíhala přestavba, která byla ukončena roku 1488 z peněz kališnického měšťana Viktorína Holce.

Barokní portál z roku 1779 zdobí severní stranu do ulice. V roce 1784 byl císařským patentem kostel zrušen a prodán, byl přepažen - dole byly obchody, v patře byty. V roce 1904 odkoupila kostel pražská obec a započala rekonstrukce. Po první světové válce připadl kostel Českobratrské církvi evangelické, která provedla generální opravu.

Severní vstup do kostela s malbou svatého Martina na koni:

"Zde na bývalém hřbitově při kostele sv. Martina byli pohřbeni tito příslušníci slavné sochařské rodiny Brokoffů           

 Jan Brokoff 1652 - 1718 

a jeho synové Michal Jan Brokoff 1686 - 1721, Ferdinand Maxmilián Brokoff 1688 - 1731.  Nechť je provází věčná paměť Pražanů."

" Ferdinand Maxmilián Brokoff, sochař, veliký umělec, spolutvůrce barokní Prahy, spolubudovatel její věčné krásy. Ač zemřel mlád, zapsal se svou prací slavně do dějin českého umění. Jeho dílo mluví k nám v neztenčené síle svého výrazu."

Věřím, že se mi někdy povede prohlédnout si kostel i uvnitř. 

Na závěr ještě smutná legenda, která se ke kostelu, resp.  k chrliči v podobě malého chlapce váže:

V domě vedle kostela bydlela vdova s malým synkem. Byla chudá a vydělávala si jako služka. Zatímco byla v práci, její synek lumpačil. Jednou, když se vracela z práce, uviděla dav lidí hledící na střechu kostela. Když se tam podívala, uviděla svého syna pobíhat po posvátné budově. V rozčilení na něj vzkřikla: "Ty nezdaro, bodejť bys za ten hřích zkameněl:" Jen to dořekla, stalo se - syn se nestačil ani narovnat, ani schovat vyplazený jazyk a proměnil se v kámen.

Hodně pohody

Kutná Hora

Cestou  domů   jsem se zastavila v Kutné Hoře. 

Historický střed je vyhlášený za městskou památkovou rezervaci a spolu s Chrámem svaté Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v blízkém Sedlci je zapsán od roku 1995 na Seznamu světového kulturního dědictví. V chrámu jsem byla vícekrát, ale z této strany jsem k němu přicházela poprvé:

  

Ta nádherná okna nepotřebují komentář:

Kutná Hora je mi sympatická i z jiného důvodu: v roce 1922 zde byla založena pobočka Klubu Za starou Prahu a často zde pobýval tehdejší předseda pražského klubu Zdeněk Wirth.

V chrámu právě probíhala zkouška na večerní koncert, tak se mi podařilo zachytit zvuk varhan - snad to půjde sem přenést:

Byl to nádherný den.

Hodně pohody  

Nové Hrady

 Během  krátké doby jsem se opět ocitla blízko Litomyšle -

 Cílem mého cestování byl zámek Nové Hrady.

 V v letech 1774 - 1777 ho nechal - ve stylu francouzských letních sídel - postavit hrabě Jean-Antoin Horbuval de Chamaré (16. 11. 1737 Lehnice, Polsko  - 17. 2. 18058 Nové Hrady).   Byl druhým synem Jana Ludvíka Horbuvala Chamaré a jeho  třetí ženy Anny Barbory ze Sanningu, kteří v roce 1746 odešli do Čech na panství Potštejn. Nepodařilo se mu navázat na úspěšné podnikání otce v textilní oblasti, ale podařilo se mu zásadním způsobem zničit hrad Potštejn při celoživotním hledání pokladů zde a na Velešově. Vedle správy obou statků působil v úřadu dvorského lenního a komorního práva v Praze (vykonával poručnický dozor nad statky nezletilých šlechtických sirotků). Zajímal se také o vzduchoplavbu balony z hedvábné tkaniny. Rokokový zámek, který byl postaven pod starým gotickým hradem (z něj zbyly jen kameny), navrhl Josef Jägr včetně uměle vybudovaného přírodního areálu a postupem let získal dnešní rokokovou podobu. 

V roce 1989 byl ve velmi neutěšeném stavu navrácen vnukům  posledního majitele, kterým byl  textilní továrník Josef Bartoň z Nového Města nad Metují,  a ti jej v roce 1997 prodali Petru a Magdě Kučerovým z Prahy. Od té doby prochází celý zámek i areál rozsáhlými rekonstrukcemi, které se uskutečňují bez jakýchkoli dotací. V roce 2001 byl zámek otevřen veřejnosti. Z původního mobiliáře se téměř nic nedochovalo, 

proto jsou zde vytvořeny  expozice dobového nábytkového umění  ze sbírek  Umělecko-průmyslového muzea v Praze (bez možnosti fotografovat...). Myslím, že záclona mezi nábytek nepatří -  jsem na takové vysazená, neodolala jsem...

Dá se nahlédnout do soukromých pokojů dnešních majitelů.

Zámek obklopují zahrady francouzská, italská, anglická, růžová, bílá, parkánová, zeleninová, labyrint, jezírko s lekníny, stáje a obory s jeleny a daňky, muzeum cyklistiky a galerie anglických klobouků.

A tyto krasavce  jsem viděla hned po příjezdu:

Bylo velice krásné procházet se po parku a zahradách . 

Hodně pohody