Počet zobrazení stránky

čtvrtek 31. října 2024

Ještě jedno lednové putování..

 tentokrát k očnímu lékaři do Teplic a potom do Ústí nad Labem. Je zkrátka taková doba, že k lékaři musíte někdy dojíždět desítky kilometrů, protože váš dlouholetý odešel do důchodu a v místě bydliště není žádný, který by přijal "nového" klienta..:-(

Aspoň jsem uviděla opravenou fasádu teplického nádraží, která svou otlučeností a zchátralostí dělala už celá desetiletí tomu zajímavému nádraží i městu velikou ostudu. Nyní je pohled na důstojnou budovu nádraží příjemný:


Ještě pohled od kolejiště:


Směrem ven do frekventované ulice je pořád ta tradiční dlažba, kterou si pamatuji z dob studií na SEŠ:
... ale ukončení fasády k chodníku se mi vážně moc nelíbí:
Roku 1858 bylo uskutečněno železniční spojení mezi Teplicemi a Ústím nad Labem a  původní nádražní budova byla vybudována podle návrhu Josefa Turby. V letech 1876 - 1878 se uskutečnila první přestavba budovy a druhá, která vydržela do současnosti, byla provedena v letech 1900 - 1908 podle plánů Herrmanna Rudolpha z Teplic. V té době byla vstupní hala zaklenuta na čtyřech sloupech kopulovitými a zrcadlovými klenbami, které jsou ozdobeny dekorativní malbou. Také okenní výplně jsou zdobeny motivy z dějin místního průmyslu a lázeňství:
Právě po této přestavbě bylo teplické nádraží častokráte označované za "architektonický skvost Rakouska-Uherska".



Před nádražím jsou velké sochy dělníků podle návrhu Františka Rabela.
Na rozdíl od půvabných Teplic se mi centrum Ústí nad Labem  vůbec, ale vůbec nelíbí a spolu s likvidací starého Mostu by si i za likvidaci budov kolem ústeckého Mírového náměstí někdo zasloužil hodit do hladovky... Při mé lednové návštěvě se tam opravdu hodně kutalo, jak jsem mezerami v oplocení staveniště viděla:








Římskokatolický arciděkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven po velikém požáru města po roce 1318 na místě předchozí stavby a je památkou ve stylu  česko-saské pozdní gotiky. Od poloviny 15. století do třicátých let 16. století probíhala obnova stavby po poškození věže a lodě kostela za husitských válek. Koncem 19. století byl kostel regotizován podle návrhů Josefa Mockera a Antona Webera..

Po náletu spojenců 17. dubna 1945 došlo k vážnému narušení kostela, když do jeho blízkosti dopadly tři bomby. Čtvrtá dokonce prorazila strop kostela a zabodla se do podlahy v presbytáři, aniž explodovala. Jižní a západní stěna lodi kostela se zcela zřítily, hlavní loď byla zásadně poškozena a došlo k narušení statiky věže,  která se naklonila a praskla. Uvádí se, že nachýlení věže je 200,9 cm od kolmé osy, čímž se řadí na čtvrté místo na světě za třetí věží v Pise. Statika je zajištěna zabetonováním.
Dovnitř jsem mohla jen nakouknout přes zavřené prosklené dveře.




U budovy České národní banky cestou k nádraží 
ještě procházím kolem barokního římskokatolického kostela sv. Vojtěcha, který je spolu s dominikánským klášterem chráněný jako kulturní památka České republiky. První písemná zmínka o kostelu zasvěcenému sv. Vojtěchu je z roku 1186. Kostel byl rovněž velmi zničený při velkém požáru města roku 1538 a v roce 1555 obnoven. V roce 1618 se stal klášterním kostelem řádu dominikánů. Barokní přestavba byla provedena v letech 1715 - 1730 podle návrhu italského architekta Octavia Broggia. Po navrácení kostela řádu dominikánů byl koncem 20. století upraven pro výstavní účely a od roku 2017 slouží jako farní chrám řeckokatolické farnosti. Zvenku je velmi půvabný, 
dovnitř jsem se nedostala, o to víc jsem obdivovala krásné dveře: 

Ty papíry na nádherných dveřích jsou dost ostudné, že? Možná by odpovědní ze správy kostela mohli najít nějaký důstojnější způsob na svá upozornění a informace...

Hodně pohody 








úterý 29. října 2024

Národní technické muzeum a Santini

 Jako každý rok jsem koncem ledna navštívila u příležitosti výroční schůze Klubu Za starou Prahu budovu Národního technického muzea a opět se potěšila nejen vlastní expozicí muzea (mám ráda ta nádherná stará autíčka a také obrovské parní lokomotivy včetně té jejich zvláštní vůně):



V muzeu v té době byla  výstava Santini a svět jeho architektury 1723 - 2023. Jan Blažej Santini-Aichel byl veliký český architekt italského původu. Byl nejstarším synem pražského kameníka Santina Aichela. Narodil se částečně ochrnutý a chromý, takže nemohl být kameníkem jako otec, přesto se řemeslu vyučil. Pravděpodobně ho přijal do učení významný architekt Jean-Baptiste Mathey a po vyučení absolvoval tovaryšskou cestu, až se dostal k italskému baroknímu architektu Francescovi Borrominimu. 





 Architektura - to je něco přímo pro mne, i když zrovna baroko nemusím. Je na mne moc těžké, moc obrovské, moc zlaté , moc všeho... spíš mne ohýbá k zemi svou obrovskou bohatostí, vznešeností, než aby mne dával povznášející pocity.  Už v dobách vysokoškolských studií v Praze jsem si říkala s Janem Werichem  "ono to baroko není špatné pro oko, ale je pro Broka courat kolem baroka v kapse bez floka"... Ale nic proti němu, konkrétně Santiniho barokní gotika se mi líbí, jak jsem se mnohokrát už přesvědčila - třeba na Zelené hoře, v Opočně i samotné Praze. 

A ještě jedna výstava v Národním technickém muzeu - z té ale nemám víc fotografií, nějak se mi zasekl mobil:
 Na výstavě bylo vidět nejen zákulisí rozhlasu za oněch sto let, ale také bylo slyšet i několik hlasů osobností, spojených s rozhlasem.





Hodně pohody