Velká radost

mne čekala, když mi došly staré české časopisy. Objevila jsem je úplně  náhodou na netu a měla jsem štěstí - počkaly na mne. Je jich devět, jsou z roku 1930, ve výborném stavu  a uznejte - je to veliká krása:

Hodná paní majitelka k nim přidala ještě dva časopisy - Český svět z roku 1908 a  Světozor z roku 1912:

Staré časopisy a knihy mám moc ráda, mám jich hodně a občas v nich listuji, vůbec mi nepřipadají staré, zbytečné či dokonce směšné. Naopak - čtu si s velkou dávkou nostalgie rady, inzeráty, události, příběhy a historky, které se příliš od dneška neliší, ačkoliv je dělí téměř sto let. Pořád jsou za nimi lidé a jejich přání a osudy, neklidná doba a lidské problémy, ale mimo to z nich na mne dýchá určitý poklid dávno minulých časů, jistý řád a také noblesa a slušnost, která se v posledních letech ze života vytrácí. 

Hodně pohody

Večeře...

Jen škoda, že to není hlavní a jediná večeře, ale je to až ta druhá, pozdní večeře - někdy kolem deváté hodiny večer, bezvadně se mi po ní usíná. :-)

Hodně pohody

Svetr

Neskutečně (a vím, že zbytečně a hloupě) mne vytáčí, když v posledních letech se místo svetru či zapínací vestě říká "kardigan", místo vzhled "look", místo oblečení "outfit" a místo potlesku-ovací ve stoje "standing ovation". Tohle zná každá nula, ale aby znala třeba dějiny svého národa, své země - o tom neví nic. Takže já začnu jinak - koupila jsem si svetr či spíš delší vestu a mám z ní radost. Ta první fotka je bez blesku, takže na ní vesta vypadá tmavší. Je příjemně měkká, zapíná se na tři velké patenty a je celá lemovaná provlečenou šedivou kožešinkou. Teď si budu přát, aby se zima nezhoupla rovnou do parného léta, ale bylo to pravé jaro jak má být - občas i chladnější. Přesně podle pranostiky: Březen - za pec si vlezem, duben - ještě tam budem, máj - zalezem dál. 

Nebo také studený máj - v stodole ráj. To proto, abych si svetr užila. 

Hodně pohody

Juraj Herz

Ježíšek mi udělal radost tím, že mi  přinesl další knihu do mé galerie umělců - Autopsii s podtitulem "pitva režiséra" Juraje Herze.

Je krásně vypravená, plná fotografií a čtení to bylo opravdu mimořádně poutavé, o čemž svědčí i skutečnost, že jsem těch více jak 500 stran přečetla za dvě "večeronoci":-). Zachycuje celý jeho život (včetně vzpomínek na prarodiče) a tvorbu. Dá se říci, že nejvíc mne dojalo povídání o jeho dětství včetně let v koncentračním táboře. Když jsem četla tu strašlivou hrůzu, kterou zažil v době války, v koncentráku i na útěku z něj, je pro mne o to zajímavější konfrontace těchto životních prožitků s jeho nesmlouvavostí vůči pozdějším časům. Nesmlouvavost, která - jak se mi zdálo ke konci knihy - se trošičku obrousila až při pozorování stavu v posledních letech. Z autobiografií řady režisérů jsem pochopila, že v době socialistické kinematografie záleželo na šéfech  politiky a kultury, kdo a co bude moci točit a že v tom hrála velkou roli politika (smutné, ale logické - žádný politický systém nebude přece dávat peníze tomu, kdo jde proti němu), míra gramotnosti, inteligence a ješitnosti těchto mocných šéfů, v řadě případů samozřejmě osobní sympatie a antipatie vůči autorům. Podle toho se rozhodovalo, co se bude ze státních peněz točit. Myslím si, že to v určité modifikaci platí všude ve světě i u nás pořád  - dneska sice může točit téměř svobodně kdo chce co chce, ale musí si sehnat (spíše vyžebrat) peníze sám. Těch pár "korun" určených v současnosti státem pro kulturu (tedy peněz, rozdělovaných opět lidmi s určitou gramotností, inteligencí a ješitností, s politickou mocí a osobními sympatiemi či antipatiemi ke konkrétním tvůrcům)  dostanou i dnes  jen určití lidé (viz třeba situace v rozdělování dotací divadlům, grantů apod.). I dnes není dost financí, aby se všichni umělci (i rádoby umělci) mohli realizovat, stále jsou nějaká kritéria výběru a osobně nevěřím, že jsou spravedlivější či objektivnější. Vše záleží na lidech. A tohle si myslím uvědomilo hodně umělců až v poslední době. Já mám české filmy a jejich tvůrce moc ráda, myslím si, že i dost toho o české tvorbě vím - chodívali jsme dříve často do kina, dívali se na kvalitní české věci v televizi, mám velkou spoustu knih, videokazet i DVD a myslím si, že naše filmy a televizní pořady byly naprosto úžasné a jsem na ně moc hrdá. Ta kvalita a krása, co se dělala třeba pro děti, to žádný jiný stát na světě nemá  - nádherné filmy a večerníčky, knížky ilustrované renomovanými umělci (Trnka, Týrlová, Born, Sekora, Lada, Vorlíček atd.).  O to hůř snáším to, co dnes je často vidět v televizi pro děti. Vadí mi,  že dnešní doba klidně nechá zaniknout i ty nejstarší a největší pilíře naší historie, kultury. Že musí o přežití bojovat třeba Spejbl a Hurvínek, Semafor a jiné,  zatímco ubohé seriály a pořady v televizích se úspěšně množí a ovlivňují děti a mladé (třeba v tom, že nezáleží na kvalitě člověka, ale na tom, zda nosí značkové oblečení, zda je "in"...) a v řadě případů interpretují  zkresleně historii.

 

Vrátím se zase k Juraji Herzovi. Překvapilo mne, kolik toho natočil jako režisér a také jako herec. Ono je jiné si při zmínce o filmu vzpomenout na režiséra či herce a jiné je, zkusit si vybavit přehled tvorby konkrétního autora. Zejména vůbec neznám to, co natočil při svém pobytu v Německu.  Z knihy je naprosto zřejmé, že Juraj Herz vždy byl a je svůj, velmi pracovitý, s jasným názorem, s přesnými představami, které se vždycky snažil uskutečnit. 

Malování

Bylo hodně brzy ráno, venku právě začínala noc pomalu přenechávat vládu dnu -  svítalo, já spěchala na autobus a všimla si, jak v tom sotva se probouzejícím  ránu maluje světlo pouliční lampy na zeď domu:

Hodně pohody

Jarní Praha

Na Můstku zpívaly a tancovaly děti v krojích - bylo to moc hezké a jejich paní vedoucí jsem si s jejím dovolením vyfotila...

A pak jsme šly s kamarádkou Evou do Národního divadla na Stroupežnického Naše furianty.

l

Hru jsem viděla kdysi viděla aspoň dvakrát, přesto se mi ta dnešní moc líbila - určitě k tomu přispěly úžasné herecké výkony všech. Třeba role nadutého cholerického Jakuba Buška naprosto "sedla" Miroslavu Donutilovi, Jan Hartl byl úžasní krejčík Fiala, Jiří Štěpnička, Václav Postránecký, Taťjana Medvecká, Alois Švehlík  jiní než výborní být snad ani být nemůžou.

Hodně pohody

 

P.S: Ty zvedající se dvě opony Národního divadla nikdy nevynechám z focení, pokaždé mne to dojme - když si představím, kolik lidí tu krásu vytvořilo, kolik lidí na ni přispělo a kolik lidí už za to více jak století ji vidělo stejně jako já...

Mlýnek

aneb téměř vědecké pojednání - upovídané povídání o ničem, tedy nikoli o ničem, ale o něčem, a to o něčem tak obyčejném, jako je mlýnek na mák...:-).

Každý rok si kupuji v obci Želkovice od soukromého pěstitele 2 kila máku, protože ho mám moc ráda (tedy ten mák mám moc ráda, pěstitele znám jen podle jména uvedeného na papírovém obalu).

No uznejte - takové voňavé ještě teplé makové buchty, může být něco na světě dokonalejšího? Možná ještě tak dobře upečená kachnička nebo čerstvý přírodní vepřový řízeček, ale to je trochu jiná gastronomická kategorie. Mlýnek na mák mám ještě po mamince a je to velice starý žlutý krasavec, vyrobený u nás,

sympaticky otlučený léty věrné služby, celý takový zjemněný nejen žlutou barvou, ale i třeba upevňovacím šroubem vykrojeným do kytičky,

a sloužil mi doposud znamenitě.

A jak jsem poznamenaná svou bývalou profesí,  automaticky v duchu počítám, kolikrát musím otočit kličkou, abych umlela plnou násypku máku - potřebuji nejméně 150 otoček a na naplnění celé misky se to musí zopakovat asi tak čtyřikrát, takže vcelku dobré, ale jen občasné posilování.

Před časem se utrhla hliníková násypka mlýnku - napsala jsem to dobře - ona sama se utrhla, všechno nedobré se přece stává "ono samo", já nic, já za nic nemůžu (tahle slova si určitě pamatuje většina z nás ještě z dětství). 
Sebekriticky ovšem musím přiznat, že kamarád Honza zcela jasně řekl, že ne "ono samo", ale že se to určitě stalo tím, že jsem mlýnek pokládala do police nerozmontovaný, čímž celá váha mlýnku tlačila na ten křehký hliníkový závitový krček a ten to nakonec nevydržel. A také je možné, že k tomu přispělo i mé obvyklé poklepávání do násypky tak, aby se domlela i ta poslední zrníčka máku.  Zkrátka je to má zásluha, že se násypka se zlomila v místě závitu. Napsala jsem proto Ježíškovi, aby mi přinesl úplně stejný mlýnek (jsem "stará konzerva" a nemám ráda změny, ale hlavně - mlýnek je moc šikovný). Ježíšek mě asi nepochopil nebo mne chtěl překvapit a přinesl mi jiný, celý v nerezu:

No, od první chvíle si nepadly do oka... Nejen mně, i kamarádkám dělalo potíž už jen nasadit pro silný odpor péra na mlýnek kliku. Je na to určitý grif a pak to jde snadněji,  ovšem já už měla svého brouka v hlavě a brblání na jazyku: starý mlýnek žádnou pružinu nemá a mlel úžasně, navíc podle diskusí na netu k tomuto mlýnku se právě prasknutí této pružiny označuje jako velká slabina výrobku, 

nový mlýnek mele hodně ztěžka, celý je takový výrazně menší,

hlavně násypka je proti starému "žluťáskovi" maličká a přitom robustní, také otáčecí šnek je o dost menší proti tomu žlutému,

takže na umletí obsahu jedné násypky  jsem potřebovala víckrát zatočit kličkou nežli k umletí obsahu té větší u starého mlýnku - prostě toho  nějak méně "pobral"... Zkrátka tenhle mlýnek není můj kamarád a jak by pravila teta Kateřina ze Saturnina "kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde",  konstatovala jsem při porovnávání  obou mlýnků, že  

že ten starý, stařičký mlecí dědoušek má i po více jak padesáti letech používání to dřevěné držadlo kliky pořád krásné, hladké a lesklé, baculatějším tvarem lépe uchopitelné rukou a těsněji připevněné bez možnosti protáčení, nežli ten nový mlýnek. :-)

Ale to bych nesměla mít svého opravdového úžasného zlatého kamaráda Honzu, který snad všechno na světě umí a udělá. Když viděl můj protažený obličej, vzal si tu starou prasklou hliníkovou násypku domů a lepil, lepil, až ji slepil...

Takže  mám svůj starý mlýnek zase funkční a ten nový - inu, ten nový odpočívá ne v pokoji, ale v krabici ve spíži a čeká na svou chvíli.  Jen musím pokaždé tu slepenou násypku opatrně odšroubovat, aby se opět nerozbila. A tak díky Honzíkovi jsem umlela plnou mísu máku

a udělala pravé makové buchty ... ale zapomněla jsem upečené vyfotografovat, tak zase někdy příště. Když si tak zpětně čtu, kolik slov jsem napsala o takové banalitě, jako je starý a nový mlýnek na mák, pak se nedivím, jak dlouho a zaujatě dokážou také naši politici třeba v parlamentu mluvit o ničem.

Hodně pohody