... a zase ta Praha...

 Byla neděle, krásné počasí (na mne příšerné vedro) a Praha byla po ránu ještě ospalá

a liduprázdná,

ale snad o to víc půvabná...

Staroměstské náměstí je tak veliké,

když je prázdné.

Sedmadvacet křížů pro hrdinné osobnosti dějin,

snídaně v kavárně Slavia -  také téměř bez hostů, a to je prosím ta kavárna na Národní třídě,

přímo naproti Národnímu divadlu...

a po snídani ven. Nejprve po Smetanově nábřeží  kolem Parku národního probuzení, který vznikl v letech 1841 - 45 a dominuje mu Krannerova kašna (nyní opět s kopií sochy císaře Františka I.,  s vodou v kašně a litinovým zábradlím kolem dokola parku):

Šla jsem tudy už mockrát, ale až teď jsem si všimla toho nádherného domu v pozadí kašny:

snad proto, že je po nedávné rekonstrukci a září bělostí mezi ostatními domy,

má nádherné balkóny a lodžie, 

a na střeše nějaké ozdoby jako kalichy či co to je...

Nějak se s tím bílým domem - krasavcem nemůžu rozloučit, tak ještě poslední zpětný pohled

a musím jít dál. No - ale on i ten dům naproti je velice hezký,

zejména ta lucerna nahoře se mi líbí, tam se musí nádherně snít při pohledu přes Vltavu...

Na sousedním domě je pamětní deska, ty mne vždy dojímají a byla bych ráda, kdyby si jich lidé více všímali a hlavně aby nezapomínali. Mockrát jsem zjistila, že tyto pamětní desky z domů mizí, je to snad snaha o zapomínání na vlastní historii?

(jen na okraj - toto ukončení dešťového svodu či co to je je trochu ostudné, že?)

Musím trochu přidat na rychlosti, abych stačila dojít tam, kam mířím - ale přesto mi to nedá si nevšimnout trojích dveří opravdu jednoho domu, kolem kterého právě jdu:

Zajímavé, že? Jedny honosné, druhé takové chudé a otřesně posprejované a třetí jak do vězení. Opravdu patří k jednomu domu ...

Už jsem toho napsala dost a to jsem ještě nedošla k cíli své dnešní cesty do Prahy. Tak příště.

Hodně pohody 

 

Karlovy Vary

 Byl parádní zamračený den /(takové mám v létě nejraději) a my se  vydaly na každoroční návštěvu Karlových Varů. Opět rychlíkem, pak autobusem k lanovce,

lanovkou na Divadelní náměstí a pak už jsme se jen toulaly a já fotila domy a věže, věžičky:

Krásné procházení po ulicích téměř bez lidí - potěšitelné pro mne, ale asi málo potěšitelné pro místní obchody. Pak přijel zájezd německých seniorů, ale ani ti nekupovali oplatky.

Tohle je namalované na domě - je to moc hezké:

Netušila jsem, že jsem byla v lázních Karlovy Vary a zároveň v Baden Badenu 😀 s 50% slevou

A toto je už příprava na filmový festival:

Krásné to tu bylo, oplatky jsme nakoupily i ochutnaly horké ke kávě. Prostě výlet na jedničku. 

Hodně pohody 

Loučení...

Kdysi se mi rozbila stará televize, taková ta ještě hodně těžká: 

a dalo mi práci tehdy sehnat - jak jinak u mne - bílou. U nás tehdy taková s větší uhlopříčkou nebyla, tak jsem  si ji sehnala přes internet na Slovensku. Byla to bílá krasavice, kterou všichni známí obdivovali

Jednoho večera jsem jí vypnula a druhý den už se nezapnula... Když jsem telefonovala panu opraváři, který mi ji kdysi opravoval, tak si hned vzpomněl, že to byla bílá televize v bílém bytě, ale, bohužel, odstěhoval se daleko. Přiznám se, že i když mám už jinou (bohužel, ne bílou), tak jsem se s tou starou krasavicí nerozloučila.

Nemám ráda loučení, nemám ráda změny, třeba půjde opravit. třeba...😉

Hodně pohody