Žďár nad Sázavou

 Z náměstí jsem dojela autobusem k nádraží  - čistili právě průsvitné stěny autobusového nástupiště

Nádraží v Havlíčkově Brodě je čisté a přívětivé, potěšila mne prodejna knih  (koupila jsem si tam detektivku s Perry Masonem a nedočtenou jsem ji druhý den zapomněla ve vlaku do Prahy)... 

Chtěla jsem jet do Žďáru už v 8,22 hodin,  nakonec jsem musela počkat do deseti, až jsem si byla jistá,  že to zdravotně zvládnu...

Autobusem jsem dojela až do Sychrovy ulice a pak už, v drobném dešti, jsem šlapala po více než 100 schodech vzhůru (na té fotce jich mne čeká skoro stejný počet nahoru, jako kolik jich je při pohledu dolů):

Je deštivo, tím pádem málo návštěvníků a první naše církevní památka UNESCO se opravuje:

 Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou byl zapsán na seznam UNESCO v roce 1994. Tato impozantní sakrální stavba je považována za nejvýraznější stavbu barokní gotiky a zároveň za nejosobitější dílo architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Myšlenka postavit tu poutní kostel byla opata zdejšího cisterciáckého kláštera Studnice Blahoslavené Panny Marie, Václava Vejmluvy v roce 1719 a na jeho náklady také byla do roku 1722 dokončena. Popudem byl nález zachované tkáně (údajně jazyka) v hrobě Jana Nepomuckého a cílem bylo oslavit ho jako světce a mocného patrona. Základem pro stavbu je geometrická a číselná spekulace, kterou zadal opat Vejmluva architektu plně podle požadavku církve: "Zadání patří otcům, provedení umělci" Chrám má půdorys ve tvaru pěticípé hvězdy podle legendy, že v místě, kde Jan Nepomucký utonul, se objevila koruna z pěti hvězd.  Santini nebyl při stavbě ničím omezován, i návrší bylo pro stavbu  zbaveno hustého lesa.

Symbolika "pěti" se projevuje i v dalších prvcích stavby - areál je přístupný pěti vchody, v chrámu je pět kaplí a opět oltářů, je tu pětice předsíní, pět písmen má i latinské slovo TACUI. To znamená "mlčel jsem" a odkazuje na legendu, podle které světec zaplatil svým, životem za to, že neprozradil zpovědní tajemství královny Žofie,  manželky Václava IV. Dominantou kaple kostela je velký červený jazyk, atribut sv. Jana Nepomuckého,  v kruhu plamenů. 

Na hlavním oltáři je socha sv. Jana Nepomuckého stojícího na zeměkouli a opticky stoupajícího vzhůru. Na zeměkouli je pět osmicípých cisterciáckých hvězd jako pět kontinentů s šířením křesťanství. Tři andělé kolem zeměkoule ve tvaru písmene V, další dva odhrnují baldachýn. Trojice putti s klíčem  a pečetítkem, dvě bílé orlice mají mezi sebou znak zakladatele kláštera Bočka z Obřan

Ambit má tvar deseticípé hvězdy s pěticí kaplí neznámého zasvěcení a pěticí bran. V době jeho dokončení okolo roku 1730 už byl Jan Blažej Santini-Aichel  mrtev, nedožil se definitivního dokončení celého areálu. Zemřel v roce 1723, zatímco opat Václav Vejmluva se ze společného díla těšil do roku 1738.

Od svého vzniku v roce 1252 Bočkem z Obřan měl klášter pohnutý osud. Tvrdě ho poznamenaly husitské války, ani Jiřímu z Poděbrad jakožto potomku zakladatele a tudíž zodpovědné osobě se ho nepodařilo plně obnovit, za česko-uherských válek jako důsledku křížových výprav proti kališnickým Čechám v druhé polovině 15. století byli mniši vyhnáni, roku 1588 se klášter stal dokonce poddanským zbožím - majetkem olomouckého biskupa, aby jej olomoucký kardinál František  z Ditrichštejna v roce 1613 zrušil a dostal výměnou do svého majetku. V té době byla prelatura kláštera přeměněna na zámek a zbořena většina původní raně gotické křížové chodby kláštera. Roku 1638 od Ditrichštejnů koupil klášter  velehradský opat a přivedl zpět cisterciáky. Stavební podobu původně gotickou nejvíce ovlivnil - na pozvání opata Václava Vejmluvy - Jan Santini po roce 1706. 

Po velikém požáru v roce 1784 byl klášter zrušen, mnoho budov nebylo obnoveno či naopak zbouráno. Panství přecházelo z majitele na majitele, posledním byl rod hrabat Kinských, kterým se v roce 1991 vrátilo. Dnes často pobývají v barokním zámečku v zahradě, tzv. Letní prelatuře (tam jsem nešla, respektuji  soukromí).  

Měla jsem štěstí, procházela jsem se celým areálem sama...

všude bylo čisto, krásně zelené trávníky, žluté stěny budov - krása...

Původně gotický, Santinim barokně přestavěný kostel, který byl součástí komplexu cisterciáckého kláštera Studnice Blahoslavené Panny Marie, byl v roce 2009 povýšen na baziliku:

mám ráda takové čisté kostely, ty hodně zlaté a plné až ke klenbě soch mne dost dusí...

nádherná mříž:

krása, čistota, vznešenost na každém kroku...

Toulat se sama v tak krásném prostředí po velikém areálu bývalého kláštera byl zážitek umocněný i tím temnějším počasím. Cestou do města mne šokovalo, jak ohromný provoz i velkých nákladních aut je na tak starém krásném barokním mostě přes Stržský potok:

most byl postaven v první polovině 18. století u iniciativy kláštera a nahradil původní dřevěný. Jeho stavba byla inspirována Karlovým mostem, v roce 1761 byl osazen osmi barokními sochami svatých: Cyrilem, Bernardem, Vojtěchem, Benediktem, Mikulášem, Janem, Pavlem a Metodějem. Dnes jsou nahrazeny kopiemi. 

Zajímavý byla i ta truhlice vedle třetího oblouku:

V městě jsem si ještě prohlédla renesanční radnici z přelomu 16. a 17. století, dnešní podobu má z druhé poloviny 18. století:

sloup se sousoším Nejsvětější Trojice z roku 1706 z doby morové epidemie, 

gotický kostel sv. Prokopa z let 1521 - 1560 

s barokní kaplí sv. Barbory:

Ještě pár obrázků hezkých žďárských domů:

ta jedovatá zelená v oknech je příšerná...

a  obrázek podle mne děsného domu, který má jediné plus - je nízký:

Památník obětem světových válek

pomník Rudé armády

pomník obětem 1. světové války, který nechala postavit Česká obec legionářská v roce 1921 podle návrhu sochaře J. Pelikána   (v druhé světové válce byly z pomníku odstraněny vlastenecké nápisy:

a ještě pěší zóna 

a návrat do hotelu po dni bohatém na zážitky.

Hodně pohody 

Havlíčkův Brod potřetí...

 Havlíčkobrodské náměstí se mi moc líbilo nejen pro nádherné domy, které ho lemují, ale proto, že žije. V domech jsou obchody a provozovny služeb, je zde příjemný ruch a  velmi mne potěšilo, když jsem brzy ráno před odjezdem tady uviděla také japonského hosta hotelu U Zlatého lva, jak pln obdivu pobíhá po náměstí a  fotí jak o závod...

Náměstím mohou projíždět auta jak po obvodu, tak i po úhlopříčce, tak jezdí i městské autobusy. Kvůli dešti jsem se nedostala na vyhlídkovou věž, proto jsem si "vypůjčila" 3D historický model náměstí ze stránek turistického informačního centra (vyhotovený studenty a profesory Střední průmyslové školy stavební ak. Stanislava Bechyně) :

Náměstí zdobí památkově chráněný barokní mariánský morový sloup patrně z let 1702 - 1717, jako díky za překonání pohrom, jakými byly mor, hlad, války, povodně, požáry. Autorsky je připisován chrudimskému sochaři italského původu Giovannu Battisku Bullovi. Na vrcholu je Panna Marie, obklopená patrony sv. Ondřejem, sv. Janem Nepomuckým, sv. Václavem, sv. Floriánem a soškou sv. Rozálie Palermské (vidíte ty dešťové mraky, čekající zase jen jen spustit vodu?):

a naproti přes úhlopříčnou silnici je kamenná barokní pískovcová Koudelova kašna z 18. století. Proč "Koudelova" se přesně neví. Uprostřed je socha antického boha Tritona s jeho atributy - delfínem a mušlí. Původně tu byla pozdně gotická kašna, do níž ústil pravděpodobně jeden z prvních středověkých městských vodovodů v Čechách. Jeho výstavbu povolili rychtáři Michalovi majitelé města, pánové z Lipé roku 1362:

Je úterý, tudíž otevřené Muzeum Vysočiny v domě Karla Havlíčka Borovského:

Stálá expozice je věnována Karlu Havlíčkovi - životu a odkazu a je v místnostech bytu, který patřil rodičům Karla Havlíčka. Ten zde krátce žil i se svou manželkou Jůlií a dcerou Zdenkou, než ho odvezli v prosinci 1851 do Brixenu. Je tu k prohlédnutí  hodně osobních předmětů a památek, pracovní stůl třeba z pražské redakce Národních novin, nábytek v arkýřovém pokoji patřil rodičům, 

ve Zdenčině pokoji je vedle nábytku také piano, které jí koupil poručník Brauner z loterie, konané ve prospěch "Dcery národa"

  a dál je hodně poutavých informací na skvěle udělaných panelech:

Další expozicí v muzeu je Historie nemocniční péče - lékárenství, lékařství a lékaři v Havlíčkově Brodě. Velice poutavá expozice a líbí se mi, že jsou brodští hrdí na své obyvatele a váží si jich: 

Co pro mne bylo dost překvapující, byla výtvarná instalace v podzemních chodbách pod Havlíčkovým domem s názvem Staroegyptská hrobka - dílo studentů. Zkusila jsem si ji projít, ale... trpím  klaustrofobií a ty podzemní chodby byly místy velice nízké, různě se klikatily a rozvětvovaly, takže jsem se rychle obrátila a v podstatě zbaběle prchala ven, "na povrch":

Ještě pár obrázků havlíčkobrodských domů:

a už se těším na Zelenou horu.

Hodně pohody