Cestička k domu
známě se vine, -
hezčí je, krásnější
než všechny jiné.
Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.
A kdybych ve světě
bůhvíkam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.
A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.
Básničky Karla Václava Raise jsou kouzelné a prosté, mám je velmi ráda a tuhle jsem jako dítě recitovala i na nějakých školních soutěžích.
A také jsem si jí v duchu i polohlasně říkala, kdykoliv jsem byla mimo domov a bylo mi smutno, nejčastěji už při návratu. Třeba když jsem se ve dvaceti letech splašila a úplně sama, bez cestovek, jsem si vyrazila do Itálie a po třech týdnech mi začalo být tak moc smutno, že jsem se rychle vrátila domů.
Vůbec miluji cestičky, pěšinky, schody a schůdky, hlavně ty staré:
Některé vedou k domovu, jiné už - vlivem času - nevedou nikam, nikdo po nich nechodí, pomalu zarůstají trávou a upadají do zapomnění. Mně se ztratily dvě nejdůležitější cestičky k domovu. První do domu, kde jsem se narodila a žila - náš krásný měšťanský dům zbořili spolu s celým městem a tím mne obrali o možnost projít se místy svého šťastného dětství. Druhá byla k naší chatě v horách, která dnes už také neexistuje. Obě místa a cestičky k nim byly spojeny s mým nádherným dětstvím a milovanými rodiči a vzpomínka na ně mne stále provází.
Přeji nám všem, aby naše životní cesty byly šťastné a cestičky nás vždy dovedly k domovu, k našim milovaným.
Hodně pohody
