Šumava

Zatoulala jsem se na Šumavu. Když byl doma kocourek, nemohla jsem nikam dál jezdit, tak teď jsem se rozhodla se zase trochu toulat po naší zemi. Začala jsem na Zadově - pohled z okna hotelu byl úchvatný a chalupy v okolí také. 

Kvilda má krásný kostel sv. Štěpána - ten původní dřevěný shořel při velkém požáru v roce 1889, proto současný z roku 1894 je kamenný se šindelovým obložením. Líbily se mi místní chalupy i  pivovar a pekárna.

V Borové Ladě jsme viděli sovičky a v Horské Kvildě dřevěné sochy pana Ladislava Pavla (otce ing. Pavla Pavla), u Srní zase vlka ve výběhu - překvapilo mne, že ten vlček měl takovou krásně světle hnědou barvu, myslela jsem si, že vlci jsou šedočerní... Snad ho na tom snímku uvidíte, mým foťákem je umění zachytit tak rychlé momenty, jako je pohyb vlka.

Prošla jsem se z Antýglu krásným lesem podle Vydry až k jejímu soutoku s Křemelnou u Čeňkovy pily. Odtud pak pokračuje tato horská voda dál už jako řeka Otava - tuším, že ve škole jsme se učili "zlatonosná Otava".

Celou cestu podle vody mne fascinovaly ty nádherné ohromné balvany v řece i kolem ní, skály a zdravé stromy, vysoké smrky i maličké smrčky se světlezelenými jemnými výhonky (musela jsem si je častokrát pohladit).

 A ještě, abych nezapomněla,  v Zadově je z bývalého skokanského můstku udělaná rozhledna - přiznám se, že jsem až nahoru nedošla. Mohla jsem jít, dokud jsem neviděla dolů, ale jakmile jsem uviděla v mezerách mezi jednotlivými schody pod sebou  tu výšku, zbaběle jsem se vrátila dolů:

Ještě jeden pohled z okna do dáli - to ráno byly na obloze mraky a další putování po Šumavě příště...

Hodně pohody