Rychnov nad Kněžnou

 Rychnov nad Kněžnou ... ten jsem si zkrátka zamilovala a myslím, že je proč, jak snad ukážu následujícími obrázky.  Ale nejdříve s trochou úsměvné nostalgie musím napsat, že když mi bylo asi šestnáct-sedmnáct let, doprovodil mne z nedělních tanečních "čajů o páté" jeden voják, který byl u nás na vojně a byl z Rychnova nad Kněžnou. Tenkrát mi to město bylo naprosto neznámé, ale nějak mi jeho jméno zůstalo v paměti a když už jsem připravovala cestu do Kostelce nad Orlicí, bylo logické navštívit i sousední Rychnov nad Kněžnou. Už přivítání v tomto městě bylo úžasné - byla středa a náměstí bylo plné, plničké květin:                                                             

Chvíli jsem na Starém náměstí poseděla u kašny se zurčící vodou, 

 protože začínal dost horký den, a pak jsem se pustila napříč tou květinovou záplavou do Panské ulice

k Národnímu domu - Pelclovu divadlu,

před kterým je pět pískovcových klukovských  hrdinů Karla Poláčka od akademického sochaře Michala Moravce z roku 2003 (jistě znáte nazpaměť jejich jména - Pepek Zilvar z chudobince, Čeněk Jirsák, Éda Kemlink, Antonín Bejval a Péťa Bajza):

Plakát před divadlem upozorňoval na Festival Jiřího Šlitra, který, bohužel, ale začal až po mém odjezdu

Došla jsem na Poláčkovo náměstí k soše rychnovského rodáka Karla Poláčka, člověka, který v roce 1943 psal úžasně jemným a laskavým humorem  v knížce Bylo nás pět o svém dětství v Rychnově, přitom čekal na transport do Terezína a poté do Osvětimi. Kruté je, že tak úžasný a laskavý člověk nepřežil koncentrační tábory a pravděpodobně zemřel při pochodu do tábora Gleiwitz... ještě teď mne ochromuje hrůza u toho, co museli lidé prožít v těch válečných letech...

Naštěstí byl nádherný den, zlepšil mi náladu a cesta mne zavedla kolem sochy Múzy

do otevřené brány

nádherného zámeckého parku, kolem zámecké jízdárny.

V dálce už byl vidět krásný zámek:

Bylo ještě brzo na prohlídku, tak jsem došla k právě opravovanému kostelu Nejsvětější Trojice, který nechal postavit v letech 1594 - 1602 tehdejší majitel rychnovského panství Kryštof Betengel z Neuenperku a na Borohrádku   jako rodovou hrobku a svatyni Jednoty bratrské. Kostel po značném poškození ve třicetileté válce byl v roce 1713 přestavěn podle plánů Jana Blažeje Santini-Aichela do barokní podoby (na popud Norberta Leopolda), ze které se (po velkém požáru v roce 1798 a následující  novogotické úpravě, první novogotické úpravě u nás v letech 1838 - 1844 podle architekta Františka Pavlíčka) zachovalo pouze průčelí, prostory předsíní, kruchty a loretánské kaple:

Právě probíhající velká rekonstrukce kostela je zvenku - kolem nádherně rezavého plotu - nelogicky "obalená" roztrhanou textilií, která nic nezakrývá, ale spíš na sebe upozorňuje svou ošklivostí...

Došla jsem až ke zvonici z roku 1604, na které je zavěšený zvon  Kryštof. Jde o největší soukromý zvon v České republice,  váží 7,2 tuny, má průměr 2 m a výšku 1,47 m, ladění má mohutný základní tón G, jmenuje se po majiteli rychnovského panství Kryštofu Betenglovi a odlil ho zvonařský mistr Jan Benešovský z Moravské Třebové v roce 1602). Na zvonici je pamětní deska připomínající renesančního hudebního skladatele Jiřího Rychnovského, 

a už jsem se podle toho ošklivě a podivně zakrytého krásného starého železného plotu, obklopujícího kostel, 

vracela k zámku, abych stihla první prohlídku:

Barokně symetrická budova uzavřeného čtyřkřídlového zámku s druhým nádvořím je často nazývána "Rychnovské Hradčany"

Nevím, zda to také tak máte - jsou místa, ze kterých máte pocit, že vás vítají a  jsou rády, že jste k nim zavítali, tak takový pocit jsem měla z tohoto zámku

Historie tohoto zámku začala v roce 1640, kdy koupil rychnovské panství Albrecht Liebsteinský z Kolowrat. Jeho syn  František Karel I. Kolowrat Liebsteinský (1620-1700), zemský hejtman markrabství moravského, v roce 1676 zahájil stavbu nového raně barokního zámku. Dílo dokončil jeho syn Norbert Leopold (1655-1716). V druhém desetiletí 18. století došlo k rozšíření zámeckého průčelí a jeho ukončení dvěma nárožními věžemi, a zámecká budova dostala nové mansardové střechy s vikýři. Vzniklo třetí nádvoří a terasa se dvěma sala terrenami a kašnou uprostřed. Tím, že od svého vzniku patřil zámek jednomu rodu, shromáždily se tu bohaté sbírky, z nichž nejcennější je obrazárna, knihovna a sbírka skla. V roce 1992 byl zámek včetně sbírek rodině vrácen a dnes patří Janu Egonu Kolowrat Krakowskému Liebsteinskému, který tu žije s manželkou a dvěma dětmi. Možná to, že tu opravdu majitelé žijí, přispělo k tomu mému pocitu, že je to prostředí velice přívětivé, milé, které vás vítá. Dokreslila to i čistota venku i uvnitř místností, prostřené stoly, spousta živých květin...

Výklad pana průvodce byl velmi zajímavý, dokonce jsem za pár správných odpovědí dostala bonbóny a zapamatovala jsem si několik "nej" tohoto zámku:

- má nejdelší enfiládu  (osový průhled dveřmi) v Čechách

- je tu nejstarší renesanční portrét

- o největším soukromém zvonu Kryštof jsem už psala

- je tu portrét muže s nejvíce prstenů na rukách

- je tu nejznámější portrét Karla Škréty

- o nejstarší novogotické přestavbě kostela jsem už také psala...

A protože toho mám ještě moc k napsání o zámku, tak budu pokračovat příště...

Hodně pohody