Z Telče - "do Dačic pro peníze..."

 Děje se mi tu něco zajímavého, tedy spíš divného...V náhledu i konceptu je celý můj příspěvek, ale když ho publikuji, je tam jen úvod a dole, pod hodně velkou mezerou, je možné klepnutím na odkaz si celý příspěvek zobrazit. Ať jsem zkoušela, co jsem mohla - neumím to napravit, takže proto tento úvod...spíše návod. Nějak mi ta nová forma blogu nesedí. Zkusím vše překopírovat, zda se to umoudří.

                                              

Být v Telči a nezajet do Dačic by byl hřích a já hřešit nechtěla. Navíc mne do Dačic posílá sám František Kožík:         "... do Dačic pro peníze, do Třeště pro rozum...". Kdo by peníze nepotřeboval, že?

Takže opět přívětivé telčské nádraží a vláček -  ne tenhle parní, ale už moderní a hurá do Dačic.. Z nádraží přes říčku Moravská Dyje vzhůru na náměstí

přímo k "Novému"zámku, abych stihla prohlídku v půl jedenácté. Už zvenku je zámek krásný a přívětivý. Postavil jej okolo roku 1590  italský stavitel Francesco Garof da Bissone pro Oldřicha Krajíře z Krajku v renesančním stylu, ovšem jeden z pozdějších majitelů, Heinrich Karl hrabě z Osteinu ho nechal v třicátých letech 18. století barokně přestavět, aby dalšími přestavbami dalších majitelů, tentokrát dědiců Dalbergů - konkrétně Karla Antona Maxmiliana - začal zámek dostávat ve třicátých letech 19. století klasicistní podobu.

Chyba lávky, prohlídky jsou jen v celou hodinu, takže čas do 11 hodin využiji k focení prázdného nádvoří

Miluji prohlídky v málo lidech - nás bylo pět a kastelán byl skvělý průvodce. A smí se fotit, takže paráda, začíná prohlídka soukromých a reprezentačních prostor rodiny Dalbergů:

Pak se za námi zavřely dveře a já cestou ke "Starému" zámku nakoukla přes mříže do kostela Sv. Vavřince - má zajímavý oltář jako fresku od znojemského malíře Josefa Winterhaltera z roku 1787...

Vedle kostela je zajímavý  památník první kostky cukru na světě, která vznikla v roce 1843 ve zdejším cukrovaru, založeném už jmenovaným Karlem Antonem Maxmilianem:

  

Dosti příkrou cestou dolů  přes náměstí, vedle úzkých chodníků vedoucích těsně kolem domů a přes maličký most si to valila fakt dost rychle obrovská auta ještě s přívěsem, plně naložená kládami dříví - byl to pro mne šok, uprostřed  městečka plného života, lidí a dětí chodících do školy jezdily takové kolosy.

V té rychlosti uhýbat jim z cesty jsem je nestačila ani vyfotit...a to nebylo jen v Dačicích, potkávala jsem je tady ve všech městech všude... nevěřila jsem vlastním očím. A ještě pár pohledů na "Starý" zámek a nějaké objekty, které mne zaujaly 

a už je tu zase nádraží a návrat do Telče. Dačice, jste krásné a žijete svým životem, to je moc dobře. .

A ještě jeden postřeh - protože bylo po 1, 9., tak všichni lidé včetně dětí a studentů  naprosto poctivě před vstupem do vlaku či autobusu nasazovali roušky

Hodně pohody

 

Z Telče - "do Dačic pro peníze..."

Děje se mi tu něco zajímavého, tedy spíš divného...V náhledu i konceptu je celý můj příspěvek, ale když ho publikuji, je tam jen úvod a dole, pod hodně velkou mezerou, je možné klepnutím na odkaz si celý příspěvek zobrazit. Ať jsem zkoušela, co jsem mohla - neumím to napravit, takže proto tento úvod...spíše návod. Nějak mi ta nová forma bloggu nesedí .

 

Plnění snů a přání...

 Už několik let jsem snila o bruslení. Naposledy jsem stála na bruslích v šestnácti letech u nás, na horách, na zamrzlém rybníčku. Loni jsem si řekla, že je nejvyšší čas plnit si své sny a svá přání, tak jsem po několika desítkách let začala zase bruslit. Další přání jsem si splnila před třemi dny  - vrátila jsem se do Telče... 

Poprvé jsem ji viděla a hned si ji zamilovala jako hodně malá holka, to jsme jezdili s tatínkem na motorce Jawa 350 po krásách naší země. Byla plná slunce a krásy. Potom, když už tatínek nežil, jsem do prosluněné Telče přivezla maminku, aby tu krásu také viděla. To už jsem znala téměř nazpaměť půvabnou (a moji snad nejoblíbenější) knížku Františka Kožíka "Město šťastných lásek",  která je celá psaná o Telči ve dvou časových rovinách - v té, kdy kniha byla psaná, tedy v sedmdesátých letech 20. století a v té z poloviny 16. století, tedy v době pana Zachariáše z Hradce.

 A jako tenkrát i teď jsem spala v hotelu U Černého orla přímo proti zámku (ten nádherný pocit otevřít okno a vidět zámek a celé náměstí), jen místo slunce pršelo a foukal studený vítr a já vyrazila nejprve na zámek (je zpřístupněný jen druhý okruh - byt posledního majitele zámku, protože zámek prochází rozsáhlými stavebními pracemi):

Těch modrobílých talířů tu mají přece jen o trochu víc, než mám já doma v kuchyni...

Druhý den už svítilo sluníčko a Telč i celý svět byly hned přívětivější a ještě krásnější:

Rybník byl plný ryb...

uličky Telče jedna půvabnější než druhá:

a ještě pár pohledů na náměstí

 a loučení s Telčí, nádhernou, čistou, milou... I její nádraží (společné vlakové i autobusové) je velmi upravené a přívětivé, tak zase někdy na shledanou.

Hodně pohody 

Bude podzim..

a já se vrátím do konce dubna - začátku května - ten je v naší ulici každý rok ve znamení rozkvetlých sakur.

 Uznejte, že máme nádherný pohled z okna:

Obvykle hned po jejich rozkvetení přijde bouřka a vítr, které tu růžovou nádheru shodí na zem. To pak nějaký čas chodíme po měkkém růžovém koberci. Jsem ráda, že se i teď sakury u nás ve městě vysazují.

Hodně pohody