Děje se mi tu něco zajímavého, tedy spíš divného...V náhledu i konceptu je celý můj příspěvek, ale když ho publikuji, je tam jen úvod a dole, pod hodně velkou mezerou, je možné klepnutím na odkaz si celý příspěvek zobrazit. Ať jsem zkoušela, co jsem mohla - neumím to napravit, takže proto tento úvod...spíše návod. Nějak mi ta nová forma bloggu nesedí .
Být v Telči a nezajet do Dačic by byl hřích a já hřešit nechtěla. Navíc mne do Dačic posílá sám František Kožík: "... do Dačic pro peníze, do Třeště pro rozum...". Kdo by peníze nepotřeboval, že?
Takže opět přívětivé telčské nádraží a vláček - ne tenhle parní, ale už moderní a hurá do Dačic...
přímo k "Novému"zámku, abych stihla prohlídku v půl jedenácté. Už zvenku je zámek krásný a přívětivý. Postavil jej okolo roku 1590 italský stavitel Francesco Garof da Bissone pro Oldřicha Krajíře z Krajku v renesančním stylu, ovšem jeden z pozdějších majitelů, Heinrich Karl hrabě z Osteinu ho nechal v třicátých letech 18. století barokně přestavět, aby dalšími přestavbami dalších majitelů, tentokrát dědiců Dalbergů - konkrétně Karla Antona Maxmiliana - začal zámek dostávat ve třicátých letech 19. století klasicistní podobu.
Miluji prohlídky v málo lidech - nás bylo pět a kastelán byl skvělý průvodce. A smí se fotit, takže paráda, začíná prohlídka soukromých a reprezentačních prostor rodiny Dalbergů:
a už je tu zase nádraží a návrat do Telče. Dačice, jste krásné a žijete svým životem, to je moc dobře. .
A ještě jeden postřeh - protože bylo po 1, 9., tak všichni lidé včetně dětí a studentů naprosto poctivě před vstupem do vlaku či autobusu nasazovali roušky
Chyba lávky, prohlídky jsou jen v celou hodinu, takže čas do 11 hodin využiji k focení prázdného nádvoří
Miluji prohlídky v málo lidech - nás bylo pět a kastelán byl skvělý průvodce. A smí se fotit, takže paráda, začíná prohlídka soukromých a reprezentačních prostor rodiny Dalbergů:
Pak se za námi zavřely dveře a já cestou ke "Starému" zámku nakoukla přes mříže do kostela Sv. Vavřince - má zajímavý oltář jako fresku od znojemského malíře Josefa Winterhaltera z roku 1787...
Vedle kostela je zajímavý památník první kostky cukru na světě, která vznikla v roce 1843 ve zdejším cukrovaru, založeném už jmenovaným Karlem Antonem Maxmilianem:
Dosti příkrou cestou dolů přes náměstí, vedle úzkých chodníků vedoucích těsně kolem domů a přes maličký most si to valila fakt dost rychle obrovská auta ještě s přívěsem, plně naložená kládami dříví - byl to pro mne šok, uprostřed městečka plného života, lidí a dětí chodících do školy jezdily takové kolosy. 
V té rychlosti uhýbat jim z cesty jsem je nestačila ani vyfotit...a to nebylo jen v Dačicích, potkávala jsem je tady ve všech městech všude... nevěřila jsem vlastním očím. A ještě pár pohledů na "Starý" zámek a nějaké objekty, které mne zaujaly
a už je tu zase nádraží a návrat do Telče. Dačice, jste krásné a žijete svým životem, to je moc dobře. .
A ještě jeden postřeh - protože bylo po 1, 9., tak všichni lidé včetně dětí a studentů naprosto poctivě před vstupem do vlaku či autobusu nasazovali roušky
Hodně pohody 
Tak jsem napsala dlouhý komentář o návštěvě Dačic, pochválila tvé prosluněné fotky, zavzpomínal na kamarády trampy z Dačic Silence a Dědečka a klikla na odhlásit. A komentář byl fuč. To jsem celá já. Nevadí, přeji hezký den.
OdpovědětVymazat:-) Tak to se mi už také několikrát povedlo, stačí jeden klik a všechno je v trapu. Děkuji za dlouhý komentář a vzpomínky a hezký zbytek neděle.
Vymazat