Co čas už nevrátí...

V Muzeu hlavního města Prahy se koná úžasná výstava Co čas už nevrátí s podtitulem Praha 60. let ve fotografiích Borise Baromykina.

Mám černobílé fotografie a filmy nejraději. Dávají mi více prostoru pro vnímání atmosféry toho, co zobrazují, pro domýšlení příběhů. Nepřebíjí barvami, neodvádí pozornost, neoslňují, pro mne vyprávějí hladivou formou veselé i smutné příběhy. Zde pan Baromykin vystavuje 150 krásných černobílých fotografií ve dvou tématických okruzích. Jedním je žánrová fotografie z pražských ulic a veřejných prostranství, na kterých je zachycena jedinečná atmosféra oné doby jak v každodenním životě obyčejných lidí, tak i v zachycení autentického prostředí těch báječných šedesátých let.
Jen se omlouvám - při mém "umění", dále v chvatu vystihnout aspoň místečko pro focení mezi návštěvníky, navíc přes sklo a v osvětlené místnosti je to s kvalitou velice sporné, ale jako dokument to snad stačí...:-)

Úplně vidím rodinu Homolkovic, jak si leští a hýčkají svého miláčka Spartaka či Octávii..

To ještě stačil na dopravní provoz policista...

Kluci na plácku za městem...

Noční Praha měla tehdy větší půvab, zdá se mi  - nebyla přeplněná, nebezpečná...

Z fotografií vyzařuje takový klid a pohoda...

I ty neonové nápisy byly nějak vkusnější, elegantnější...

Nádherná fotografie - dnes neexistující prodejna Darex s neony na ještě existující budově, ale..., 

Budova bývalého obchodního domu Darex byla  postavená podle plánů Josefa Blechy v roce 1892. Ačkoliv je v památkové ochraně jako součást Pražské památkové rezervace a památka UNESCO, byla neskutečně hrozně v letech 1993 - 1995 zlikvidována novostavbou obchodní a administrativní budovy. Nejenže ji naprosto zničili  hrozným "fasádismem", tedy totálním zničením všeho uvnitř při ponechání jakéhosi zdání původní fasády do ulice, ale navíc jí přidali jakousi příšernou skleněnou nástavbu, naprosto hyzdící pohled na střechy památkové zóny Václavského náměstí... Jen tak dál, Praho, a bude po památce UNESCO...

Letní taneční zábava pod širým nebem  - tančí se twist...

Druhý okruh na fotografiích zachycuje bohatý kulturní a společenský život té krásné doby, kdy vznikalo hodně populárních hudebních divadel (Semafor, Apollo, Rokoko), ve kterých se objevila spousta nových mladých umělců, herců, zpěváků, hudebníků. Na fotografiích je třeba Karel Gott ve svých úplných začátcích, Václav Neckář, Pavlína Filipovská, Jiří Suchý, Karel Vlach a spousta jiných. Nádherná doba a jak je třefně uvedeno v názvu výstavy - to čas už nevrátí... Ale výstava rozhodně stojí za shlédnutí, je krásná a mne potěšilo i to, že jde o zvětšeniny fotek klasickým způsobem, nikoli o digitálně upravené snímky. 

Mgr. Boris Baromykin * 29. 5. 1941 v Třebíči

Po absolvování FAMU obor kamera u prof. Jana Kališe 
pracoval jako externí kameraman Československé televize,
jako fotograf a publicista spolupracoval s časopisy, divadly, hudebními skupinami. 
Od roku 1970 byl kameramanem a později režisérem v Krátkém filmu Praha. 
V roce 1991 se vrátil ke svobodnému povolání.

Hodně pohody

Muzeum hlavního města Prahy

Přes dlouhou frontu byla pak samotná prohlídka Florentina velmi rychlá, krátká, pro mne navíc dost depresivní a ještě mi zbyla více jak hodina do odjezdu autobusu. Bylo jasné, že si zajdu spravit náladu do prostředí, které mám moc ráda, takže jsem zašla (téměř jako při každé mé návštěvě Prahy)  do Muzea hlavního města Prahy.

Už jen pohled na nevelkou půvabnou budovu, která má pro mně nějakou tvář, nějaký výraz, mi byl optickým pohlazením. A to navíc přesně vím, co na mne dýchne hned za těžkými vstupními dveřmi. Je na co se dívat, tak nebudu tolik psát a nechám hovořit snímky:

Sluníčko trochu ovlivnilo obrázky - nebo spíš jsem nedobrá fotografka s obyčejným fotáčkem, který mi už párkrát spadl na zem...:-)

 

 

 

 

 

 I kdyby už toto muzeum nikdy nepřipravilo žádnou novou expozici, mně stačí projít po nádherném schodišti do prvního patra, podívat se na panoramatickou kresbu Prahy, její červené střechy a půvabné domy, věže a věžičky a pak v hlavním sále obrátit oči ke stropu a kochat se nádhernými, fantastickými malovanými deskami: 

Ta světla přímo do očí mne trochu zlobila tam i na fotkách, ale nevadí...

Pokaždé je to nádherný, až povznášející pocit, dívat se na tu krásu. Došla jsem k Langweilovu modelu Prahy a znovu obdivovala tu nesmírnou šikovnost, trpělivost, um Antonína Langweila, který z papíru, obyčejných barev a lepidla z mouky, bez jakýchkoli technických pomůcek vytvořil dokonalost. 

Chodil prý po ulicích, dům od domu poměřoval podle tužky a dělal si nákresy jejich vzhledu, které potom doma jedenáct let přeměňoval do více jak dvou tisíc dokonalých miniatur pražských domů, kostelů, paláců, zahrad... Dožil se jenom 46-ti let, ale už téměř dvě století žasnou lidé nad jeho úžasným dílem. Historici odhadují, že polovina ze zachycených domů už neexistuje nebo byla radikálně přestavěná - takže Langweilovo dílo je vlastně dokonalé zachycení podoby Prahy mizející a zmizelé. Prý až při digitalizaci byly zjištěny snad tři chybějící domy, které se nevešly do stoupající ulice, jinak je vše téměř dokonale podle skutečnosti.

Antonín Langweil (* 13. 6. 1791 v Postoloprtech - † 11. 6. 1837 v Praze)

narodil se jako deváté dítě sládka schwarzenberského pivovaru v Postolprtech,

otec však v témže roce zemřel a rodina se přestěhovala do Českého Krumlova,

1809 - 1812 po absolvování gymnázia vystudoval školu pro nadané syny schwarzenberských zaměstnanců.

1814 - nastoupil jako úředník na místním magistrátu

1815 - oženil se

1819 - odchází z úřednické práce a zřizuje v Praze, na Staroměstském náměstí čp. 933 první litografickou dílnu v Čechách

1820 - dílnu uzavřel

1820 - 1822 pracuje jako litograf u firmy J. F: Schönfelda

1822 - získal místo knihovního sluhy Universitní knihovny v Klementinu spolu s bytem

1826 - zahájil práce na modelu

1837 - hrabě Karel Chotek odmítá přijmout od nemocného Langweila model do Vlastivědného muzea

11. 6. 1837 Antonín Langweil umírá

1840 - model za symbolickou cenu od vdovy odkupuje Ferdinand V. a věnuje Vlastivědnému muzeu

A ještě jednu radost jsem v muzeu zažila - byla tam velmi hezká výstava fotografií, ale o tom zase až příště.

Hodně pohody

Florentinum

Florentinum jsem neměla  v úmyslu navštívit, chodím kolem něj na nádraží a je mi velmi nesympatické. Ale zbyly mi necelé tři hodiny do odjezdu autobusu a bylo by škoda je aktivně nevyužít, takže došlo i na Florentinum. Původně na této parcele stál monumentální novorenesanční dům s obrazárnou a luxusními byty devatenáctého století. Pak ale byl vypracován záměr zbořit celé bloky domů  ulice  Na  Florenci,  a ty nádherné secesní a novorenesanční domy od Masarykova nádraží až po ulici Na Poříčí  nahradit novostavbami. Jako první v roce 1983 padl za oběť tomuto barbarskému záměru právě  ten novorenesanční dům. Na jeho místě vyrostl veliký objekt Tiskárny Rudého práva architekta Miroslava Koukolíka, projekt přestavby vypracoval Chemoprojekt Litvínov. Z původního záměru byla realizována jen centrální část, která měla více jak polovinu veškeré vystavěné plochy ukrytu pod zemí, což bylo v té době opravdu něco ojedinělého. První výtisk novin z této budovy vyšel naprosto paradoxně 19. 6. 1989 a za půl roku už nebyl o služby této budovy zájem.

Budova Tiskárny Rudého práva... Připadá mi míň ohavná, než nové Florentinum

Laicky nechápu, proč jedna stavba, která se mezi secesními a novorenesančními domy ulice vyjímala sama o sobě jak pěst na oko, byla nahrazena ještě větší hrůzou - obrovskou nevzhlednou, nezajímavou a nudnou hromadou oken,  za jakou považuji Florentinum (ani ty kontejnery se zelení to nezmění). Proč se neprovede rekonstrukce a uzpůsobení stávající budovy novým záměrům, proč u nás se musí bourat, bourat a bourat. Když chce někdo realizovat svůj plán, proč musí ničit práci někoho jiného, proč si nenajde svou volnou plochu a neposuzuje vše v komplexu s okolní krajinou, s okolními objekty, s ohledem na lidi a jejich potřeby. I ta Paříž, poté, co si uvědomila svou nenávratně zmizelou gotickou, barokní a renesanční historii zbouráním celých čtvrtí kvůli výstavbě širokých bulvárů, už vyhostila moderní stavby za hranice "starého města" do čtvrti La Défence a historické filmy musí jezdit točit do Prahy... Proč dovolíme někomu neustále opakovat chyby, na které doplatíme všichni, proč pořád vítězí zištné zájmy jednotlivců nad zájmy naší krásné země, nad námi všemi - to nechápu. Proč si svou zem neumíme chránit před všemi těmi zlatokopy a barbary...

Florentinum... podle mne budova, která nemá žádný nápad, žádný charakter - prostě kanceláře za skleněnými kukaněmi...

Tuhle asi stometrovou frontu jsem si odstála, abych se dostala na prohlídku kousku budovy:

Když jsem se konečně dopracovala až do haly, přivítal mne nad recepcí takový prazvláštní plastový lustr, který mi připomněl obrovské křišťálové lustry podobného tvaru, kterými byly vybaveny a vyzdobeny kdysi u nás nové budovy divadel, kulturních domů a kin. A právě ty kvalitní skleněné originální výrobky našich designérů a sklářů byly tak nehezky pomlouvané a označované za socialistický paskvil, zatímco tohle? Určitě nějaký předražený designový kousek od zázračné cizí firmy...

Vyjeli jsme výtahem A do posledního patra,

podívali se prosklenými stěnami po několika kancelářích a v jedné byli uchvácení ohromnou vyhlídkou přes Masarykovo nádraží po Praze:

Nedivím se už všem těm neustálým snahám zlikvidovat Masarykovo nádraží, když třeba nějaký majitel stavební firmy z oken Florentina vidí tak obrovské parcely, které by mohly být zaplácány podobnými megalomanskými stavbami, které do historické Prahy podle mého názoru prostě nepatří. Přitom přes celé přízemí Florentina jsou obrovské inzeráty na pronájem kanceláří - spousta jich je neobsazená, tudíž zbytečná.

A tohle je pohled z terasy:

Pokochali jsme se nádherným výhledem a opustili prostory společnosti Penta.  

Florentinum bylo postaveno v letech 2012 - 2014 podle návrhu ateliéru Cigler Marani Architects. Budova je tvořena sedmi a osmiposchoďovými objekty, na východní a západní straně propojenými věžemi s žebry. Objekt vytváří vnitroblokový prostor - jakési náměstí se zelení a širokým schodištěm ke vstupu do obchodní pasáže, která propojuje ulici Na Florenci s ulicí Na Poříčí. Tři podzemní podlaží slouží k parkování a jako technické zázemí budovy včetně zásobování obchodů, nadzemní podlaží jsou vesměs kancelářská. 

Florentinum získalo několik ocenění v rámci kancelářského developmentu. 

Florentinum v číslech:

leden      2010 - vstup Penty do projektu Florentinum

říjen        2010 -  souhlas EIA

červenec 2011 - povolení k 1. etapě bouracích prací

listopad   2011 - povolení k 2. etapě bouracích prací

březen     2012 - stavební povolení a zahájení stavby

říjen         2013 - kolaudace

___________________________

49 000 m2 hrubé plochy kanceláří v 9 podlažích,

 7 000 m2 doplňkové obchodní plochy ...