Nepamatuji si, kdy naposledy jsem tohle zažila - vypnuli proud v celé čtvrti. Naráz ztmavly a zesmutněly televize, počítač, vánoční stromeček i bílé keramické domečky. A protože proud nešel dost dlouho a bylo už hodně šero, zapálila jsem svíčky...
a tím nastala přesně ta úžasná chvíle všech chvil - všude kolem ticho, tajemná tma, jen plameny svíček mírně se pohybují mým dechem - vysoce intimní chvíle, ve které se cítím být naprosto šťastná, uvolněná, plná povznášejícího pocitu, uklidněná a spojená s celým vesmírem...
Kdysi dávno se u zapálených svíček při stole scházely celé rodiny, každý dělal to své, povídali si a byli pospolu, je to třeba přesně vidět v půvabném filmu Krakonoš a lyžníci. V té pospolitosti několika generací v jednom domě a kolem jednoho stolu byla obrovská síla, naděje, soudržnost (a nikdo nemluvil o mamahotelu či mamáncích, jak dneska posměšně označuje svět každé dítě, které je doma šťastné, pomáhá třeba rodičům a nevypadne v osmnácti z domova, aby si "užíval života" a někde se sám protloukal). Před mnoha lety jsem často večer zapálila svíčku, uvařila čaj a v těch chvílích jsem se při povídání s mým milovaným synem dozvěděla o něm tolik, co nikdy jindy. I on na tyto chvíle rád vzpomíná.
Proud nešel hodně dlouho a já si u světla svíček četla autobiografii Růženy Naskové, která krásně popisuje dobu dávno minulou a způsob rodinného života, které tolik miluji.
Po více jak hodině zničeho nic se rozsvítil stromek, domečky, televize, já sfoukla plamínky všech svíček a nastal obyčejný večer. Jen ten proužek kouře a úžasná vůně sfouklých svíček mi ještě připomněly ty krásné právě uplynulé chvíle...
