Šiju...

První kytičky levandule už uschly, tak byl čas je zabalit, aby jejich suché květy nepadaly. Gumička po usušení byla vyměněná za bílou bavlnku a celé kytičky levandule mohly jít do ušitých pytlíčků - jsou průhledné a kytička v nich je krásně vidět:

 Usušená levandule zbavená stonků se hodí do polštářků - snažím se, aby každý pytlíček a polštářek byl jiný:

Další levandule se suší a nemůžu se dočkat, až ji budu moci dát do dalších polštářků, které už připravuji. Tyhle levandulové dárečky připravuji už hodně let a letos poprvé jsem při práci s usušenou levandulí jsem začala kašlat a kýchat. Snad to je z výkyvů počasí  ne alergická reakce...

Hodně pohody

Levandule

Nastává čas levandulobraní... Celý byt voní, protože dnešní úroda byla bohatá, jen to večerní šero jí dává trochu jinou barvu:

 
Část levandule vážu do kytiček, na ně přijdou bílé mašle (musím je nakoupit - domácí zásoby jsou už vyčerpané) a pak půjdou do bílých sáčků a druhou část suším a ta zase přijde do bílých polštářků:

Z levandulí jsem vybrala několik těch nejdelších - inspirovala mne totiž šikovná Marťulka na 

http://vseocosezajimam-martula.blogspot.cz/, která dělá z levandule nádherné věci. Její srdíčka i paličky jsou naprosto dokonalé. Já neumím dělat precizně, nikdy se mi nepodaří udělat dvě věci úplně stejně, i když je budu dělat přesně podle návodu, navíc se levandule při ohýbání trošku lámala, takže jsem srdíčka udělala tak trochu svérázněji, zkrátka s nedbalou elegancí :-)

 

To srdíčko, kterému se levandulové stonky nejvíc lámaly, jsem omotala vlnou levandulové barvy a ty zlomené stonky se tím dost zamaskovaly. Srdíčka precizní nejsou, ale mám z nich radost a určitě je budu zkoušet i nadále. A někdy příště ukážu už ušité polštářky a pytlíčky na levanduli.

Hodně pohody

Voskové figuriny

Kamarádka Eva moc toužila vidět voskové figuríny a když se dočetla, že v květnu se v Celetné otevřelo nové muzeum voskových figurín, bylo to jasné...

Některé postavy byly hodně podobné tomu, jak je znám z fotografií či obrázků, některé zase moc ne... Mezi ty hodně povedené patřila rozhodně Helena Vondráčková a Miloš Forman, dost podobný si byl i Jean-Paul Belmondo z mladých let, k poznání (víc oblečením a vlasy než podobou) byla Marylin Monroe, ale hodně nepovedený se mi zdál Karel Gott, u kterého byl víc vystižený (i když příliš přehnaný) jeho charakteristický postoj nežli samotná tvář...

A o této slečně jsme si ve tmě myslely, že je opravdová a chviličku jsme stály u těch dveří za ní a trpělivě čekaly, až dotelefonuje, abychom ji nerušily - a ejhle, ona to také figurína...je vážně dost povedená:

Tenhle druh zábavy mi moc neříká, ale neuškodí jednou za život vidět i to - zejména když jsem se mohla přeneseně přiblížit k několika postavám, kterých si vážím nebo je mám ráda.

 A tady jsou dvě, které od dětství mám moc ráda:

Hodně pohody

Kroupy

Včera už od rána bylo chvílemi tak podivně pod mrakem a dusno, že to něco ohlašovalo. A to něco přišlo až odpoledne. Nejprve se ozývalo ze všech stran bouření a pak to začalo. Ne že bych v horách nezažila krupobití - kroupy padaly veliké a občas jimi byly stráně bílé jak v zimě, ale  tak prudké krupobití si nepamatuji.

Kousky ledu padaly hodně šikmo a tloukly do oken tak prudce a silně, že jsem měla strach, zda to dvojité sklo vydrží a ta plechová muzika, když se odrážely kroupy od parapetů a skákaly do výše, ta byla téměř ohlušující. Chtěla jsem otevřít okno, ale nešlo to, takže jsem mohla vyfotit trávník až později, to už z něj ale kroupy hodně mizely - přece jen byla tráva ještě rozpálená předešlými vedry:

A tuhle ledovou krasavici jsem si nechala na ruce tak dlouho, než z ni zbyla loužička vody...

Zajímavé je, že se po té zmrzlé nadílce ani neochladilo - ve chvilce vysvitlo slunce a pálilo tak silně, že brzy všechno vysušilo a jako by se nic nedělo... Moc vláhy to nepřineslo, jen v polích asi zůstalo hodně škod. Byly u vás také kroupy?

Hodně pohody 

Divadlo

Minulý pátek jsem přijela z dovolené a hned v sobotu jsme s kamarádkou vyrazily do matičky Prahy za kulturou. Přiznám se, že budovu Nové scény Národního divadla nemám vůbec ráda, nelíbí se mi budova zvenku ani zevnitř a myslím si, že nikdy neměla být postavená na takovém místě, jako je Národní třída a sousedství Národního divadla...

Zvenku je to taková neskutečně tmavá,  špinavá,  nevzhledná a fádní stavba, která ve společnosti ostatních domů Národní třídy (jako je třeba nádherný secesní Topičův dům naproti) 

vypadá jako černý, spálený pečený brambor, poďobaný od neštovic,  vedle nadýchaných lákavých šlehačkových a ovocných dortů. Byla jsem v Nové scéně kdysi dávno a pamatovala jsem si, že se mi ani vnitřek budovy vůbec nelíbil. V sobotu jsem si to potvrdila - i interiér divadla působí zaprášeně, unaveně, temně a fádně, jako nějaký venkovský dům kultury nebo sportovní hala z dob socialistických (však je také z roku 1983) - hnědé obklady zejména stropu, tmavě zelený mramor  a spousta prapodivných skleněných děl nepůsobí vůbec optimisticky, natož vznešeně divadelně:

Také sedačky uvnitř už vypadají značně omšele a jsou plné záplat, ale to je poslední věc, kterou kritizují. Nová scéna Národního divadla má velice pohodlná křesla a výborný sklon hlediště, takže je ze všech míst na jeviště krásně vidět.  

Hrál se Kouzelný cirkus - inscenace Laterny magiky, která se hraje už 40 let a měla téměř 6 400 repríz doma i v 17 zemích světa. 

Na jejím vzniku se podílely osobnosti tak zvučných jmen, jako byl režisér Evald Schorm, bývalý šéf Laterny magiky a divadelní architekt Josef Svoboda, ale také Jan Švankmajer, Jiří Srnec, Jiří Hrabal, Josef Koníček a řada dalších. V stručnosti - jde o osudy dvou klaunů, Smutného a Veselého, 

kteří putují za obrazem krásné Venuše a narážejí při své pouti na překážky a záludnosti od Svůdce. Na celém jevišti je veliké bílé plátno, zavěšené do půlkruhu a na ně se promítají moc hezké filmové záběry dokreslující děj, který předvádějí uprostřed toho půlkruhu skuteční herci - tanečníci. Děj na filmovém plátně se s dějem hraným na jevišti tak dokonale prolínají, že vytvářejí jednotnou atmosféru. Divadlo bylo vyprodané, bylo zde hodně cizinců i s dětmi - Laterna magika má dodnes ve světě dobré jméno a toto představení Kouzelného cirkusu to dokládá, je výborné. Trochu mi to připomnělo takovou tu zvláštní poetiku, jakou miluji na filmech režiséra Jiřího Menzela. Rozhodně představení stojí za shlédnutí, je krásné a snad jsem tímto hodnocením trochu napravila kritiku, kterou jsem v úvodu adresovala samotné budově. 

Hodně pohody