Rychnov nad Kněžnou

 Rychnov nad Kněžnou ... ten jsem si zkrátka zamilovala a myslím, že je proč, jak snad ukážu následujícími obrázky.  Ale nejdříve s trochou úsměvné nostalgie musím napsat, že když mi bylo asi šestnáct-sedmnáct let, doprovodil mne z nedělních tanečních "čajů o páté" jeden voják, který byl u nás na vojně a byl z Rychnova nad Kněžnou. Tenkrát mi to město bylo naprosto neznámé, ale nějak mi jeho jméno zůstalo v paměti a když už jsem připravovala cestu do Kostelce nad Orlicí, bylo logické navštívit i sousední Rychnov nad Kněžnou. Už přivítání v tomto městě bylo úžasné - byla středa a náměstí bylo plné, plničké květin:                                                             

Chvíli jsem na Starém náměstí poseděla u kašny se zurčící vodou, 

 protože začínal dost horký den, a pak jsem se pustila napříč tou květinovou záplavou do Panské ulice

k Národnímu domu - Pelclovu divadlu,

před kterým je pět pískovcových klukovských  hrdinů Karla Poláčka od akademického sochaře Michala Moravce z roku 2003 (jistě znáte nazpaměť jejich jména - Pepek Zilvar z chudobince, Čeněk Jirsák, Éda Kemlink, Antonín Bejval a Péťa Bajza):

Plakát před divadlem upozorňoval na Festival Jiřího Šlitra, který, bohužel, ale začal až po mém odjezdu

Došla jsem na Poláčkovo náměstí k soše rychnovského rodáka Karla Poláčka, člověka, který v roce 1943 psal úžasně jemným a laskavým humorem  v knížce Bylo nás pět o svém dětství v Rychnově, přitom čekal na transport do Terezína a poté do Osvětimi. Kruté je, že tak úžasný a laskavý člověk nepřežil koncentrační tábory a pravděpodobně zemřel při pochodu do tábora Gleiwitz... ještě teď mne ochromuje hrůza u toho, co museli lidé prožít v těch válečných letech...

Naštěstí byl nádherný den, zlepšil mi náladu a cesta mne zavedla kolem sochy Múzy

do otevřené brány

nádherného zámeckého parku, kolem zámecké jízdárny.

V dálce už byl vidět krásný zámek:

Bylo ještě brzo na prohlídku, tak jsem došla k právě opravovanému kostelu Nejsvětější Trojice, který nechal postavit v letech 1594 - 1602 tehdejší majitel rychnovského panství Kryštof Betengel z Neuenperku a na Borohrádku   jako rodovou hrobku a svatyni Jednoty bratrské. Kostel po značném poškození ve třicetileté válce byl v roce 1713 přestavěn podle plánů Jana Blažeje Santini-Aichela do barokní podoby (na popud Norberta Leopolda), ze které se (po velkém požáru v roce 1798 a následující  novogotické úpravě, první novogotické úpravě u nás v letech 1838 - 1844 podle architekta Františka Pavlíčka) zachovalo pouze průčelí, prostory předsíní, kruchty a loretánské kaple:

Právě probíhající velká rekonstrukce kostela je zvenku - kolem nádherně rezavého plotu - nelogicky "obalená" roztrhanou textilií, která nic nezakrývá, ale spíš na sebe upozorňuje svou ošklivostí...

Došla jsem až ke zvonici z roku 1604, na které je zavěšený zvon  Kryštof. Jde o největší soukromý zvon v České republice,  váží 7,2 tuny, má průměr 2 m a výšku 1,47 m, ladění má mohutný základní tón G, jmenuje se po majiteli rychnovského panství Kryštofu Betenglovi a odlil ho zvonařský mistr Jan Benešovský z Moravské Třebové v roce 1602). Na zvonici je pamětní deska připomínající renesančního hudebního skladatele Jiřího Rychnovského, 

a už jsem se podle toho ošklivě a podivně zakrytého krásného starého železného plotu, obklopujícího kostel, 

vracela k zámku, abych stihla první prohlídku:

Barokně symetrická budova uzavřeného čtyřkřídlového zámku s druhým nádvořím je často nazývána "Rychnovské Hradčany"

Nevím, zda to také tak máte - jsou místa, ze kterých máte pocit, že vás vítají a  jsou rády, že jste k nim zavítali, tak takový pocit jsem měla z tohoto zámku

Historie tohoto zámku začala v roce 1640, kdy koupil rychnovské panství Albrecht Liebsteinský z Kolowrat. Jeho syn  František Karel I. Kolowrat Liebsteinský (1620-1700), zemský hejtman markrabství moravského, v roce 1676 zahájil stavbu nového raně barokního zámku. Dílo dokončil jeho syn Norbert Leopold (1655-1716). V druhém desetiletí 18. století došlo k rozšíření zámeckého průčelí a jeho ukončení dvěma nárožními věžemi, a zámecká budova dostala nové mansardové střechy s vikýři. Vzniklo třetí nádvoří a terasa se dvěma sala terrenami a kašnou uprostřed. Tím, že od svého vzniku patřil zámek jednomu rodu, shromáždily se tu bohaté sbírky, z nichž nejcennější je obrazárna, knihovna a sbírka skla. V roce 1992 byl zámek včetně sbírek rodině vrácen a dnes patří Janu Egonu Kolowrat Krakowskému Liebsteinskému, který tu žije s manželkou a dvěma dětmi. Možná to, že tu opravdu majitelé žijí, přispělo k tomu mému pocitu, že je to prostředí velice přívětivé, milé, které vás vítá. Dokreslila to i čistota venku i uvnitř místností, prostřené stoly, spousta živých květin...

Výklad pana průvodce byl velmi zajímavý, dokonce jsem za pár správných odpovědí dostala bonbóny a zapamatovala jsem si několik "nej" tohoto zámku:

- má nejdelší enfiládu  (osový průhled dveřmi) v Čechách

- je tu nejstarší renesanční portrét

- o největším soukromém zvonu Kryštof jsem už psala

- je tu portrét muže s nejvíce prstenů na rukách

- je tu nejznámější portrét Karla Škréty

- o nejstarší novogotické přestavbě kostela jsem už také psala...

A protože toho mám ještě moc k napsání o zámku, tak budu pokračovat příště...

Hodně pohody

Kostelec nad Orlicí II.

Na začátku byla tato stará fotografie 6 x 6:

na ní holčička na kole u Hotelu Rabštejn přibližně z roku 1948. Ta holčička je moje kamarádka a vzpomínala občas na tuto dobu a na Kostelec nad Orlicí. To byl tedy pro mne podnět, abych se do Kostelce vypravila a ten Hotel Rabštejn jí vyfotila tak, jak vypadá dnes:

Dnes to je Sdružený klub Rabštejn a to sousedství s nově postavenou budovou městského úřadu mu nesvědčí ,  stejně jako chybějící název na čele budovy -  zůstal jen na bočním vstupu:

Podívala jsem se také dovnitř budovy 

a možná jsem to neměla dělat... uviděla jsem totiž na nástěnce plány na likvidaci této budovy a na jejím místě výstavbu podobné budovy, jako je sousedící městský úřad. 

No, co k tomu může dodat členka Klubu Za starou Prahu, která si váží díla předků? Velmi kulantně řečeno, bude to strašit na jinak půvabném náměstí stejně, jako straší černá střecha budovy COOPu naproti - ta vypadá,  jako kdyby zapomněli pokrývači ustřihnout ten černý přečnívající kus, který visí se střechy dolů... Ta moderní budova úřadu má jediné štěstí, že je téměř  mimo náměstí, schovaná, ale Rabštejn je na náměstí, tedy tu novou stavbu nepůjde schovat. Vždy mne zajímá, který architekt takové věci může schválit...

Na té budově COOPu  v rohu je pamětní deska PhDr. Jiřího Stanislava Guth-Jarkovského

Pokud si to kamarádka po těch letech pamatuje, tak říkala, že vedle hotelu byl kostel a věznice. Kostel jsem našla -

Je to kostel Českobratrské církve evangelické. Jak je psáno na tabuli, tato církev je druhá největší v České republice, je nejpočetnější protestantská církev a vznikla v roce 1918 spojením dvou evangelických církví, povolených tolerančním patentem v roce 1781. Věznici jsem neobjevila, tak si myslím, že je z ní část městského úřadu , kdo ví? 

Je odtud tento krásný výhled 

Ono je vůbec v Kostelci hodně krásných míst, zvoucích k posezení, jako třeba tento parčík u majestátní budovy Obchodní akademie T. G. Masaryka :

Je to druhá nejstarší střední škola Rychnovska, původně Vyšší reálka Františka Josefa I. , která zahájila první výuku 19. září 1897. V průběhu let tu postupně sídlily čtyřleté gymnázium, střední všeobecně vzdělávací škola, zase gymnázium, střední ekonomická škola, dnes obchodní akademie se třemi maturitními obory:

Vedle obchodní akademie je budova Sokolovny - plány na její výstavbu vznikly již v roce 1918, ale slavnostní otevření se konalo 28. října 1927

a další kouzelné zákoutí k odpočinku či na rande:

Z této budovy jsem dosti rozpačitá - nevím, jak vznikla, zda přestavbou něčeho původního. Svědčil by o tom ten zazděný portál v boku stavby, nevím. Trochu mi připomíná podnikatelské baroko, ale cením si toho, že pravděpodobně nebyla zbourána původní stavba,  celková hmota nepřevyšuje sousední budovu a působí optimisticky a čistě. Škoda, že jsem si nezjistila, k čemu slouží -. možná mi to sem napíše babilenka,  byla bych ráda. 

A touto cestou dolů z náměstí jsem šla kolem thajsko-vietnamské restaurace k železniční trati: 

asi bych došla k  vlakové stanici Kostelec nad Orlicí, takové klasické nádražní patrové červené budově - na rozdíl od stanice Kostelec nad Orlicí-město, jejíž budova je přízemní a bílá, obklopená malovaný plotem. Vím, že jsem si ty obrázky fotila, ale v mobilu nejsou - tak snad si je vyfotím někdy v budoucnu. Cestou jsem minula památník obětem I. a II. světové války - vážím si měst a lidí, kteří nezapomínají a nemění naši minulost 

Tou procházkou jsem se rozloučila s Kostelcem nad Orlicí, protože druhý den jsem měla naplánovanou návštěvu Rychnova nad Kněžnou a Vamberka. Na závěr ještě několik kosteleckých míst

a už jdu do hotelu, abych do Rychnova nad Kněžnou byla vyspalá.

Hodně pohody