Čas levandule...

Před dvaceti lety jsem zasadila na dvorečku u chalupy dvě vysoké levandule, které jsou už tedy opravdu hodně staré, ale pořád dávají krásné květy a hlavně jsou milovány čmeláčky a včelkami:

Gábi má hodně mladých levandulí, hlavně ty krásné nízké, které jí na zahradě dělají půvabné bochánky a každoročně jich košík dostanu :

Už jsem z usušených udělala tři bílé voňavé polštářky, které ve středu dostali přátelé v Praze, jen jsem si je nevyfotila... Snažím se, aby každý levandulový dárek byl úplně jiný, aby potěšil nejen vůni, ale i tím, jak vypadá. Tak snad nezapomenu vyfotit ty další...

Hodně pohody 

 Opět jsem dostala od Gabinky koš le

Návštěva v Dobříčanech

 Po třech letech jsme opět zajely se Zdenou za Marcelou a Ondrou do Dobříčan.  Líbí se mi pohled ze zahrady na tuto věžičku původně gotického kostela Narození Panny Marie :

No, oči mi přecházely a hlava to nebrala, jak je možné, aby toto někdo dokázal. Ondra a Marcela jsou lidé se zlatýma rukama, na co sáhnou, to se jim podaří. Pamatuji si jejich původní zahrádku z doby, kdy horník a ekonomka měli dům jen jako rekreační chalupu a to, co dnes vybudovali a vypěstovali, to je opravdu neskutečné. Tedy - samozřejmě, vedle ohromné šikovnosti to je především neskutečně mnoho dennodenní práce, kterou potřebuje to množství stromů a keřů, skleníků a polí. A vidět exotické palmy, vidět dozrávat fíky a spoustu exotického ovoce, to je zážitek. Však také Láďa Hruška už u nich byl snad čtrnáckrát natáčet. Pár fotografií pro potvrzení:

A to ještě oba umí všechny to, co jim tam roste, pojmenovat i latinsky... Pro mne bylo také neskutečné to, že jsem nikde neviděla jediný plevel na záhonech, všechno naprosto vzorně čisté, rostoucí, kvetoucí...Nádherný zážitek vidět jejich zahradu.

Hodně pohody 

Cesta do pekla?

 

Tak to je jen cesta dejvickým tunelem...

Hodně pohody

Kostel sv. Martina ve zdi

 To takhle jednou jdu jako obvykle ze Staroměstského náměstí k Národnímu divadlu a zachtělo se mi jít trošku jinak, takže cestu za Uhelným trhem jsem skončila tady, u Kostela sv. Martina ve zdi:

Byl postavený v polovině 12. století v tehdejší knížecí osadě Újezd,  která pak byla darována Soběslavem II. vyšehradské kapitule. Původně to byl románský jednolodní kostel, postavený z kvádrového řádkovaného zdiva a zaklenutý dvěma poli křížových kleneb. V dobách mongolského vpádu do Evropy král Václav I. opevňoval město i zemi, v té době byl Újezd stavbou staroměstských hradeb rozdělený na dvě části. Tyto hradby se dotkly v jižní části už stojícího kostela - odtud název "ve zdi".    

Menší část osady Újezd připadla Starému Městu, ta větší za zdí bylo Nové Město. Za vlády Karla IV. došlo ke gotické přestavbě a rozsáhlému rozšíření, ke zvýšení podlahy, přístavbě nového presbytáře s dvojicí čelních oken, se síťovou klenbou na konzolách (později žebrovou) a valbovou střechou. Loď byla zvýšena a nově zaklenuta. Jako kališnický kostel byl ušetřen husitských bouří a dokonce  tu stále probíhala přestavba, která byla ukončena roku 1488 z peněz kališnického měšťana Viktorína Holce.

Barokní portál z roku 1779 zdobí severní stranu do ulice. V roce 1784 byl císařským patentem kostel zrušen a prodán, byl přepažen - dole byly obchody, v patře byty. V roce 1904 odkoupila kostel pražská obec a započala rekonstrukce. Po první světové válce připadl kostel Českobratrské církvi evangelické, která provedla generální opravu.

Severní vstup do kostela s malbou svatého Martina na koni:

"Zde na bývalém hřbitově při kostele sv. Martina byli pohřbeni tito příslušníci slavné sochařské rodiny Brokoffů           

 Jan Brokoff 1652 - 1718 

a jeho synové Michal Jan Brokoff 1686 - 1721, Ferdinand Maxmilián Brokoff 1688 - 1731.  Nechť je provází věčná paměť Pražanů."

" Ferdinand Maxmilián Brokoff, sochař, veliký umělec, spolutvůrce barokní Prahy, spolubudovatel její věčné krásy. Ač zemřel mlád, zapsal se svou prací slavně do dějin českého umění. Jeho dílo mluví k nám v neztenčené síle svého výrazu."

Věřím, že se mi někdy povede prohlédnout si kostel i uvnitř. 

Na závěr ještě smutná legenda, která se ke kostelu, resp.  k chrliči v podobě malého chlapce váže:

V domě vedle kostela bydlela vdova s malým synkem. Byla chudá a vydělávala si jako služka. Zatímco byla v práci, její synek lumpačil. Jednou, když se vracela z práce, uviděla dav lidí hledící na střechu kostela. Když se tam podívala, uviděla svého syna pobíhat po posvátné budově. V rozčilení na něj vzkřikla: "Ty nezdaro, bodejť bys za ten hřích zkameněl:" Jen to dořekla, stalo se - syn se nestačil ani narovnat, ani schovat vyplazený jazyk a proměnil se v kámen.

Hodně pohody

Kutná Hora

Cestou  domů   jsem se zastavila v Kutné Hoře. 

Historický střed je vyhlášený za městskou památkovou rezervaci a spolu s Chrámem svaté Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v blízkém Sedlci je zapsán od roku 1995 na Seznamu světového kulturního dědictví. V chrámu jsem byla vícekrát, ale z této strany jsem k němu přicházela poprvé:

  

Ta nádherná okna nepotřebují komentář:

Kutná Hora je mi sympatická i z jiného důvodu: v roce 1922 zde byla založena pobočka Klubu Za starou Prahu a často zde pobýval tehdejší předseda pražského klubu Zdeněk Wirth.

V chrámu právě probíhala zkouška na večerní koncert, tak se mi podařilo zachytit zvuk varhan - snad to půjde sem přenést:

Byl to nádherný den.

Hodně pohody