Kostel sv. Martina ve zdi

 To takhle jednou jdu jako obvykle ze Staroměstského náměstí k Národnímu divadlu a zachtělo se mi jít trošku jinak, takže cestu za Uhelným trhem jsem skončila tady, u Kostela sv. Martina ve zdi:

Byl postavený v polovině 12. století v tehdejší knížecí osadě Újezd,  která pak byla darována Soběslavem II. vyšehradské kapitule. Původně to byl románský jednolodní kostel, postavený z kvádrového řádkovaného zdiva a zaklenutý dvěma poli křížových kleneb. V dobách mongolského vpádu do Evropy král Václav I. opevňoval město i zemi, v té době byl Újezd stavbou staroměstských hradeb rozdělený na dvě části. Tyto hradby se dotkly v jižní části už stojícího kostela - odtud název "ve zdi".    

Menší část osady Újezd připadla Starému Městu, ta větší za zdí bylo Nové Město. Za vlády Karla IV. došlo ke gotické přestavbě a rozsáhlému rozšíření, ke zvýšení podlahy, přístavbě nového presbytáře s dvojicí čelních oken, se síťovou klenbou na konzolách (později žebrovou) a valbovou střechou. Loď byla zvýšena a nově zaklenuta. Jako kališnický kostel byl ušetřen husitských bouří a dokonce  tu stále probíhala přestavba, která byla ukončena roku 1488 z peněz kališnického měšťana Viktorína Holce.

Barokní portál z roku 1779 zdobí severní stranu do ulice. V roce 1784 byl císařským patentem kostel zrušen a prodán, byl přepažen - dole byly obchody, v patře byty. V roce 1904 odkoupila kostel pražská obec a započala rekonstrukce. Po první světové válce připadl kostel Českobratrské církvi evangelické, která provedla generální opravu.

Severní vstup do kostela s malbou svatého Martina na koni:

"Zde na bývalém hřbitově při kostele sv. Martina byli pohřbeni tito příslušníci slavné sochařské rodiny Brokoffů           

 Jan Brokoff 1652 - 1718 

a jeho synové Michal Jan Brokoff 1686 - 1721, Ferdinand Maxmilián Brokoff 1688 - 1731.  Nechť je provází věčná paměť Pražanů."

" Ferdinand Maxmilián Brokoff, sochař, veliký umělec, spolutvůrce barokní Prahy, spolubudovatel její věčné krásy. Ač zemřel mlád, zapsal se svou prací slavně do dějin českého umění. Jeho dílo mluví k nám v neztenčené síle svého výrazu."

Věřím, že se mi někdy povede prohlédnout si kostel i uvnitř. 

Na závěr ještě smutná legenda, která se ke kostelu, resp.  k chrliči v podobě malého chlapce váže:

V domě vedle kostela bydlela vdova s malým synkem. Byla chudá a vydělávala si jako služka. Zatímco byla v práci, její synek lumpačil. Jednou, když se vracela z práce, uviděla dav lidí hledící na střechu kostela. Když se tam podívala, uviděla svého syna pobíhat po posvátné budově. V rozčilení na něj vzkřikla: "Ty nezdaro, bodejť bys za ten hřích zkameněl:" Jen to dořekla, stalo se - syn se nestačil ani narovnat, ani schovat vyplazený jazyk a proměnil se v kámen.

Hodně pohody