Kterak jsem I.

ke krásnému taburetu nebo spíš ke krásné taburetce přišla... 

Kamarádka Eva si nechala udělat do předsíně velkou skříň a pro tuto krasavici, která tam doposud přebývala se svým kamarádem stolečkem, najednou nebylo místo. A protože zná mou velkou lásku ke starým věcem, tak předala další osud taburetky do mých rukou. Je to opravdu starožitná taburetka, ne novodobá replika a Eva ji má po své pra pra, jak se říká v jednom českém filmu. Sloužila jí v předsíni na odkládání tašek s nákupem a sloužila dobře. 

Přivezla jsem si tu čtyřnohou krásku domů a začala s renovací. Odkryla jsem novější čalounění  -  objevil se prapůvodní potah, prý  byl bleděmodrý:

                                       

aha, tenhle kousek, schovaný pod paspartou, trochu tu bleděmodrou barvu připomíná:

Tak a kuchám, kuchám,

dostávám se do taburetího středověku a raději odvážím krasavce na chaloupku,

aby na dvorečku bylo více místa pro jeho omlazování. Vidíte, že po sundání starého zpuchřelého potahu vypadá na svůj věk opravdu zachovale - Evik se o něj starala dobře, 

vše na něm je původní, staré hodně přes sto let, ovšem omlazovací kúru potřebuje,

to je jasné... zejména, když jsem odtrhla potah a objevil se zteřelý jutový podklad skrývající už rozpadající se mořskou trávu,

pod nimi opět z přírodního materiálu čepička,

pod kterou už prolézají pevná ocelová péra...

Opět jsem vyndavala spoustu hřebíčků, na to už jsem machr z oprav starožitné sedací soupravy

a udělala  jsem si  bebíčko - každý můj výtvor je poznamenán mou krví od jehly, hřebíků či jiného náčiní...

tahám hřebíčky, obvykle mají stářím už ulomené hlavičky a ze dřeva se jim nechce,

až se najednou po odstranění všech těch původních starých věcí objevují péra (v dobách mého dětství se říkalo "koukáš jako péro z gauče", takže tak jsem teď koukala já),

provázky, které je drží mezi sebou i na obvodu stoličky, jsou místy přetržené,

i popruhy, zachycující péra zase ve spodní části taburetky, jsou těmi možná sto lety dost křehké,

a spolu s péry nesou na sobě nános těch mnoha let, po která sloužila a sloužit, doufám, budou i nadále...

Takhle vypadají po očištění,

začínám provázkem nahrazovat přetržená spojení pér,

pletu a motám,uzluji a uzlíkuji, 

a už čisté, od většiny staré barvy zbavené torzo taburetky jsem přivezla domů, kde motám a pletu provázkem dál,

ovšem teď už za odborného dohledu mého miláčka - kocourka,

kterého láká provázek, který visí z taburetky k podlaze

a tak se ho hned  chopil...

Tolik děr od hřebíčků i cvočků chudinka dřevo vytrpělo

a ještě další ho při mém zásahu čekají,

ale snad to přežije, vždyť už teď žije déle než my, lidi...

Pak přišel opakovaný nátěr bílou barvou a křehké popruhy, které by už asi neunesly váhu sedícího člověka, jsem zpevnila překrytím nových, pevných popruhů,

které mi dal Evy syn - jsou z bezpečnostních pásů starých aut a už se mi velice osvědčily při renovaci staré sedací soupravy.

Jsou totiž velice pevné a já je dala přes stávající popruhy, které jsem si netroufala odstranit, aby mi nevypadla všechna péra.

Aby to vypadalo i na pohled hezky, nově jsem zakryla celou spodní část taburetu modrou látkou,

a mohla začít s vrchem taburetu: nejprve přišel na řadu molitan,  přes který přišel vatelín,

přes dvojitý vatelín ještě měkký silný flanel,

který ukončil vršek taburetky.

A nakonec bílá látka a cvočky, které jsem k taburetce také dostala 

a krasavice je připravená sloužit dál...

Ještě navrch přidat sundavací čepičku, aby se mohla prát, kocourkova povinná kolaudace dokončeného díla 

a je hotovo. Eviku, děkuji...

Hodně pohody