Praha, zase Praha...

Včera ráno mne probudilo bubnování deště na okenní parapet a velká bouřka. Nic příjemného, protože jsme chtěly jet s kamarádkou Evou do Prahy a představa chození po ulicích v průtrži mračen, na kterou upozorňovali meteorologové - tak ta nebyla vůbec lákavá. Ale na druhou stranu - vidina Prahy ještě bez davů cizinců - byla silnější než obava z promočeného oblečení a čvachtající vody v botách, a tak jsme jely i v dešti. A jako zázrakem, při příjezdu na Florenc se počasí umoudřilo (nebo nebesa nad námi smilovala) a kapance vody se změnily zprvu na kapičky a posléze ustaly úplně. Už z autobusu jsem vyfotila další z mne deptajících věcí, jakými jsou necitlivé až zničující zásahy developerů do vzhledu a charakteru našich měst a krajiny, tentokrát se to týká hotelu InterContinental Praque na začátku Pařížské ulice. Takto vypadal ještě začátkem května loňského roku  

      

a takhle jsem ho zachytila včera z okna autobusu:

Dost šílené, že? Jsem dlouholetá členka Klubu Za starou Prahu a vnímám tyto barbarské zásahy do architektury hodně špatně. Hotel byl vystavěn v letech 1965 - 1974  podle projektu ateliéru Epsilon, a to na místě vzniklém po zásahu bombou za 2 světová války a demolici několika domů a na základě dohody naší vlády se společností  Pan American World  Airways, která vlastnila síť hotelů Intercontinental. Záměr byl  ubytovat pro hosty letecké společnosti PanAm v Praze v přibližně 400 pokojích, ale po roce 1968 se stal provozovatelem a majitelem hotelu ČEDOK a americké společnosti byly z projektu vyloučeny. Hodně laické i odborné veřejnosti stavbu označovali za "brutalizmus",  ale rozhodně svým samostatným umístěním na rohu (nenavazuje na sousední objekty), svou odpovídající výškou i odsazením moderní fasády od "sladké" Pařížské ulice působil dnes už téměř padesátiletý hotel  menší zlo, nežli ty současné  demolice naprosto funkčních a vyhovujících starých domů a jejich náhrada za ocelové hrůzy s temnými skly, jaké vyrostly třeba na Národní třídě nebo i na Václaváku směrem do Opletalovy ulice (tady násilně vystěhovali obyvatele z domu spojujícího pozdní kubizmus a novoklasicizmus ),

který následně zbourali a dnes tu stojí v  obdobné, jen modernější (a nehodící se k ostatním) budově lidé fronty při otevření obchodu s "levným" textilem)... Jedním z důvodů, proč byl dán souhlas ministryně kultury (tuším, že ho dala v poslední den ve funkci před odvoláním, což je opravdu ostudné) k demolici, byla i obava, že firma vlastnící dům by mohla požadovat náklady za zmařenou investici. To je pro mne ještě ostudnější důvod než ty, které byly hledány v oblasti ekologie. Toho, kdo prodal v roce 1994 tento  dům (na jednom z nejlukrativnějších míst naší země) do cizích rukou bez konkrétních podmínek,  týkajících se aspoň samotného zachování budovy, toho bych poslala do kamenolomu, protože buď to udělal záměrně nebo byl tak nekompetentní, takže  v obou případech by měl opravdu jen lámat kámen...

Ale teď opustím toto téma, které mne vždy hodně trápí a ukážu něco milejšího z našeho putování matičkou Prahou. Moc nás potěšila - jako zázrakem přestalo pršet a ulice byly téměř prázdné - no, podívejte se třeba na Staroměstské náměstí, kdy ještě ho takhle zažijeme:

... připomínka událostí 21. 6. 1621, kdy došlo na Staroměstském náměstí k exekuci dvaceti sedmi vůdců  stavovského povstání proti Habsburkům . Ve škole nás učili, že se jednalo o popravu českých pánů, rytířů a stavů, tedy nejen šlechticů. ale i měšťanů. Hodně jmen je z našich dějin známých, třeba Václav Budec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jáchym Ondřej Šlik z Holiče, lékař Jan Jesenský. Na dlažbě u každého ze sedmadvaceti křížů je kytice:

A zrovna pochodovali apoštolové na Orloji:

Po celý den jsme potkávaly skupiny školních dětí se svými učiteli a bylo moc milé vidět, jak se děti vzorně chovaly a opravdu vnímaly prohlížené objekty. To je asi můj nejkrásnější dojem z tohoto putování po Praze.

Sem na Malé náměstí chodíváme na kávu k jedné známé, 

ale včera jsme měly schůzku s bývalou kolegyní, která teď bydlí v Praze, a tak jsme si daly společnou kávu v nádherném Gočárově kubistickém Domě U Černé Matky Boží. Cestou k autobusu (přes Palladium na Náměstí republiky 😃) jsem ještě vyfotila prázdnou předzahrádku Obecního domu 

a pak už nás čekala jen cesta domů. Byl to velice příjemný den a zamračené počasí je mi na toulkách milejší, nežli vedra nad třicet stupňů, která panovala minulé dny.

Hodně pohody 

P.S. A abychom si ten den opravdu užily, tak jsme si koupily něco na sebe... 😂 botičky, kalhoty, bundu, takže radost veliká.