Jedu na Český Šternberk

V době  ještě předcovidové  jsem se rozhodla, že si budu plnit svá přání, byť byla sebebláznivější. Začala jsem tím, že  jsem si "na stará kolena" koupila nové brusle a zkusila bruslit (naposledy jsem byla na bruslích v dětství, ani nebudu psát, před kolika lety) a kupodivu, opravdu se to nezapomíná. Pak jsem si, ač majitelka "hudebního hluchu", koupila skládací klávesy a pokouším se na nich vyluzovat jakous takous melodii (neumím ani noty, tak jsem si je přepsala do stupnice, tu jsem si nadepsala nad jednotlivé klávesy ). No a při nedávných "významných" narozeninách jsem se rozhodla navštívit u nás ta místa, na která mám krásné vzpomínky z dětství (projela jsem jako malá holka snad celou zem s tatínkem na motorce) a ta místa, která jsem nikdy neviděla a chci je vidět. Čas letí jak splašený a nesmím ho ztrácet, protože plánu mám hodně. A tak -ještě než vypuknou prázdniny a turistická invaze,  hurá na cesty...

 Už dlouho jsem chtěla jet na hrad Český Šternberk, našla jsem si vlakové spojení tam i zpět tak, abych byla doma do večera. Ve čtvrtek jsem v půl šesté ráno busem vyjela do Prahy a ejhle - na dálnici nehoda, zpoždění cca 30 minut. Naštěstí jsem měla časovou rezervu. Při koupi jízdenky do Českého Šternberka mi ale pokladní upozornila, že na trati jsou problémy kvůli popadaným stromům po veliké noční bouřce. No nic, deset minut před odjezdem se teprve na světelné tabuli objevilo číslo nástupiště (místní vědí, že je to až na posledním nástupišti a už tam čekají, já musela z haly klusat až dozadu). Opět do vlaku nastupovaly skupiny školních dětí a opět děti byly naprosto úžasné, milé, Už při odjezdu bylo zpoždění a cestou nás třikrát průvodčí upozorňovala, že v Senohrabech musíme vystoupit, dál že to nejede kvůli popadaným stromům a odtud nás do Čerčan odvezou autobusy. Na otázku, zda takto plný vlak se vejde do autobusů všechny ujistila, že autobusů bude dost. V Senohrabech školy a ostatní cestující včetně mně začali vystupovat, když tu náhle se zase zavřely dveře před ostatními a vlak jel dál... a u nádraží žádné autobusy nebyly a prý nebudou,  protože prý trať už je zprovozněná, takže jsme mohli pokračovat. 😁😁😁. 

Jenže - co teď?  Dalším vlakem jet do Čerčan nemělo cenu, jediný možný spoj do Českého Šternberka už nestihnu a směrem  na Prahu čekalo na nástupišti plno plno lidí, protože osobní vlaky nejely a poloprázdné rychlíky zastávkou profrčely samozřejmě bez zastavení. Naštvání a vztek  těch "na Prahu" by se dalo krájet, jak bylo husté a dost z toho odnesla i nevinná paní pokladní, protože "musí zastavit ten další rychlík, jinak uvidí". Navíc tam spadl proud, nešel počítač, nešly vydat lístky, nešla tabule odjezdů a příjezdů.. chudák paní.  No nic, já si řekla, že se nenechám zdeptat a vydala se na prohlídku Senohrab. Škoda, že jsem nebyla dopředu připravená, kde co najít, prostě jsem šla "na blint", a samozřejmě na opačnou stranu, než jsem měla - tudíž ven ze Senohrab do Hrusic. Sice vím, že Senohraby byly jedním z míst výletů a letního bydlení Pražanů za první republiky,  ale přiznám se, že jsem vůbec netušila, jak jsou velké a že vedle nich jsou Ladovy Hrusice. V těchto končinách jsem byla poprvé. 

Cestou s kopce dolů mne upoutala jedna krásná upravená secesní vila, obklopená stylovým plotem kolem domů i kolem svažité velké zahrady:

nádherná lodžie, krásná brána...

... a garáže pro 8 aut (hlavní důvod, proč já vilu nekoupím - mám jen jedno staré auto 😀)

Vila byla postavena v letech 1902 - 1904 a zatím jsem se nedopátrala bližších informací o jejím autoru i prvních majitelích. Podle slov místního pána, kterého jsem cestou potkala, byl jedním z majitelů i ministr Alexej Čepička. Vila je po velice citlivé rekonstrukci již několik let nabízená k prodeji. 

Došla jsem dolů k silnici a zaujal mne tento velkoryse volný vstup na pozemek,

 ovšem domeček to ještě předčil:

Ale to už jsem měla za sebou ceduli "Hrusice"

a pár krásných vilek

a tento velký objekt v Hrušově, místní části Hrusic. Jde o bývalý hotel Valencia, postavený koncem 19. století Antonínem Šimkem. Hotel koupil v roce 1928 plukovník Roja z Prahy a brzy se místo stalo výletním cílem mnoha Pražanů, např. herce Vlasty Buriana, který byl plukovníkovým přítelem. Pak zde byl i charitní domov a po restituci počátkem devadesátých let je to obytný dům.

Pak jsem šla vzhůru do kopce, protože podle ukazatele bych mohla navštívit památník Josefa a Aleny Ladových a také rodný dům Josefa Lady. Počasí bylo chvílemi na pořádný liják, chvílemi dusno na padnutí a když jsem došla na vrch kopce a nikde žádný ukazatel, kam mám jít - vzdala jsem to a šla zpátky.  Potkala jsem ještě pár hezkých domů, třeba tento zopakuji ještě zepředu

a že bylo po noční průtrži mračen, musela jsem se cestou brodit ve vodě

a kolem bystře tekoucí vody Mnichovky

jsem šla zpět k nádraží kolem několika zajímavých objektů: mechového auta,

hezké vilky (líbí se mi i ty vnitřní okenice), 

příjemně jsem si popovídala  se dvěma místními -  hlavně o počasí,

 

protože  politiku už raději ani nevnímám, abych měla klid... 

podívala jsem se na zajímavou novostavbu

a vrátila se na nádraží. Za chvíli mi jel vlak zpět na Prahu ( dav šílející po cestě do Prahy dávno odjel, šel i proud a mohla jsem si koupit lístek) a já si svatosvatě slíbila, že se sem vrátím,  na celý den  a hlavně připravená. Je tady na co se dívat.

Hodně pohody