Počet zobrazení stránky

středa 29. ledna 2025

Pražský hrad

Neděli jsem opět trávila toulkami Prahou, tentokrát jsem vystoupila z tramvaje u Klárova ústavu 

a vydala se po Starých zámeckých schodech vzhůru na Pražský hrad. Touto cestou jsem obvykle nechodila, a tak jsem funěla a počítala schody  -  dopočítala jsem se přibližně 99 schodů. I když bylo kolem poledne, schody byly plné turistů:
Na tento pohled vstupu do Hradčan nejsem zvyklá - nějak mi chybí Hradčanské náměstí a Matyášova brána, Černou věž při vstupu jsem obvykle nevídala.
Jiřskou ulicí 
jsem došla na náměstí U sv. Jiří, obešla katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha 


a došla na II. nádvoří, Pokud se dobře pamatuji, tak v kapli sv. Jiří jsem kdysi dávno byla na výstavě korunovačních klenotů...
Mým dnešním cílem byla totiž obrazárna:
Koupila jsem si vstupenku na stálé expozice, která umožňovala návštěvu čtyř stálých hradních expozic - nejprve tedy obrazárna, kterou jsem si prohlížela úplně sama. 
Právě v tomto nádherném prostředí se mi jako podklad pro dílo starých mistrů hodí ta barva stěn - zdá se mi, že dává možnost těm obrazům vyniknout:

Přiznám se, že vedle nádherných obrazů takových mistrů, jako byl třeba Tiziano Vecelli (od tohoto malíře jsou v naší zemi jen dva obrazy, jeden Kroměřížském zámku a druhý, "Toaleta mladé ženy" je právě zde v Obrazárně Pražského hradu),  Paolo Veronese (obraz Svatá Kateřina), Lucas Cranach, Petr Pavel Rubens, Petr Brandl , Jan Kupecký mi bylo dobře, že jsem sama a mám čas si to v klidu prohlédnout i prožít:



Bylo zajímavé, že jediný návštěvník, který přišel do obrazárny mimo mne, takový mladý cizinec, šel přímo k tomuto obrazu a dlouho tam seděl s očima upřenýma na něj:


Z obrazárny jsem šla Vikářskou ulicí a uviděla tyto zajímavé (materiálem i barvou ladící s okapovým systémem) dveře katedrály:
Došla jsem k Prašné věži zvané Mihulka,kde je stálá expozice Hradní stráže:
Věž Mihulka je jednou ze tří věží zachovaného středověkého opevnění Pražského hradu. Byla  postavena v druhé polovině 15. století podle projektu Benedikta Rejta  jako nejmohutnější dělová věž celého opevnění, má válcovitý tvar a vypíná se nad Jelením příkopem.  Původně v ní byla tajná zbrojní laboratoř, za vlády Rudolfa II. byla zastřešená a sloužila jako obydlí dvorních alchymistů. Později, v době třicetileté války, se změnila na sklad střelného prachu. V roce 1649 byla věž silně poškozená mohutným výbuchem, Jako prachárna sloužila až do roku 1745, v té době se vžil i její název Prašná věž. 
 A protože expozice v Mihulce je rozložená do tří pater, prošla jsem si opět téměř dvě stovečky schodů nahoru a dolů:


Výstava seznamuje s ochranou Pražského hradu od nejstarších dob do současnosti,  se vznikem strážců od nejstarších dob do současnosti. Zajímavé pro mne byly téměř všechny informace, ale asi nejvíc mne zajímaly ty starší, třeba že v průběhu 16. století zajišťovala ochranu panovníka na Pražském hradě garda složená z jízdních harcířů a trabantů (hned jsem si představila ty DDR auta, jak stráží třeba Ferdinanda I. nebo Rudolfa II. Habsburského...). Na ostraze Pražského hradu se podíleli i příslušníci střeleckého bratrstva z pražských měst. Teď pár obrázků, jak asi vypadala ostraha od nejstarší doby po současnost:



Netušila jsem, že Česká obec sokolská při vzniku našeho státu převzala čestnou úlohu stráže Pražského hradu. To se změnilo v souvislosti s očekávaným příjezdem prezidenta T. G. Masaryka z exilu . Nařízením vrchního velitelství z 6. prosince 1918 měl čs. pěší pluk č. 28 neprodleně připravit pěší setninu k vykonávání úplné strážní služby v sídle hlavy státu a k plnění úlohy čestné vojenské stráže.



Autostandarta prezidenta republiky ze 40. let:

Tady mne dost překvapilo vyšité jméno na standartě z roku 1993:
Líbily se mi tyto dveře ve věži, kam asi vedou, co se za nimi skrývá - kdo ví, já ne...
Nepochopila jsem to "umělecké dílo" na budově Pražského hradu proti věži Mihulce - schody nikam nevedoucí, nad nimi ještě něco a důležité upozornění, že se na schody nesmí chodit:

Příště se pokusím zachytit Příběh Pražského hradu.

Hodně pohody 

úterý 28. ledna 2025

Josefov

 Ráda se toulám ulicemi Josefova s očima upřenýma na domy kolem dokola. Pořád je na co se dívat, třeba kde jinde je vidět modrý pes za  sklem?


Už jenom ten kontrast  Staronové synagogy z 13. století, vůbec nejstarší synagogy u nás, a luxusních paláců v Pařížské ulici je úžasný.  Tady je vidět vykukující špička nárožního domu, velice zajímavé eklektické stavby architekta Richarda Klenky:

Tento dům má ve své fasádě krásně zakomponovanou vizitku architektů:

"L. P. MCMXI. Vystaven dům tento na místě dvou starých domů dle plánů architektů Fr. Weyra a R. Klenky z Vlastimilu". 
Když jsem četla tento nápis na domě poprvé, myslela jsem si, že to "z Vlastimilu" je název kanceláře obou architektů, ale skutečnost je mnohem zajímavější. 

Architekt Richard Klenka, rytíř z Vlastimilu se narodil 7. 7. 1873 v Praze v šlechtické rodině (jeho děd,  vážený pražský měšťan a sládek Antonín Klenka, získal rytířský titul od císaře Františka Josefa v roce 1867). Jako žák Jana Kouly a Josefa Schulze pracoval na stavbě Uměleckoprůmyslového muzea (které osobně přímo miluji), poté pobýval několik let v Evropě,  po návratu navrhl řadu staveb a učil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Odborná veřejnost (zejména modernisté)  mu často vyčítala jistou přezdobenost a pravdou je, že jeho stavby jsou eklektické (třeba jeho domy v Pařížské ulici, připomínající hrady).

 Často spolupracoval s architektem Františkem Weyrem. Ten se narodil 1. 7. 1867 rovněž v Praze a byl také žákem Josefa Schulze. Jejich individuální i společné dílo najdeme v různých částech Prahy - na Josefově, na Václavském náměstí (hotel Ambassador), činžovní dům na Strossmayerově náměstí.

Hodně pohody 

neděle 26. ledna 2025

Rozkopaný Václavák

V budově Českého rozhlasu do Vinohradské ulice jsem měla k vyzvednutí vstupenky na koncert. Jen co jsem vylezla z metra u Národního muzea, vyfotila jsem si Novou budovu Národního muzea:


Adresu Českého rozhlasu mám "vyloženě naposlouchanou" - Vinohradská 12, Praha 2,

 ale v těchto končinách se málokdy pohybuji. Ve výloze kavárny jsou staré radiové přijímače, ale co mne dost šokovala - všude na nich i na topení za nimi kvanta prachu, špíny. Tady by mi ani sebelepší káva nechutnala...

Vedle budovy rozhlasu se pilně staví, tak jsem zvědavá, co tam za rok bude za krásu:

Se vstupenkou do Smetanovy síně v kabelce jsem se vydala na cestu Václavským náměstím:
a byla v nepříjemně překvapená - od sochy sv. Václava ještě pořád

je téměř celé náměstí rozkopané:




Pamatuji si, jaký úžasný zvuk mělo, když maminka nebo někdo řekl: tohle mám z Domu módy. Ten obchod byl vyhlášený luxusním zbožím a dnes je na dveřích cedule "Móda a kavárna zavřena". Takové věci mi hlava nebere...
Zašla jsem do pasáže Rokoko a měla jsem hezký pocit z její čistoty a také z toho, že jsem tam procházela téměř sama:







Opravdu pasáží téměř nikdo nešel:

Z jedné pasáže jsem vešla do druhé - z Rokoka do Lucerny:






Zajímavá byla výloha této prodejny -to aby lidé nekoukali dovnitř nebo ven?
Vyšla jsem do Vodičkovy ulice přímo proti Paláci Langhans (jmenuje se po Janu Nepomuku Langhansovi (1851 - 1928), který dům v roce 1882 koupil. Byl portrétní fotograf, vyhledávaný významnými osobnostmi a měl ateliéry i v Plzni, Budějovicích, Hradci Králové, Jindřichově Hradci, Náchodě a v Mariánských Lázních. 
Na Václaváku se ještě bruslilo
a já pospíchala na nádraží.

Hodně pohody