Dárky

 Máme v rodině milého človíčka, který nosí různé pokrývky hlavy včetně baretů a ty mu opravdu sluší. A tak mám radost, že se mi pro ni podařilo najít našeho tradičního výrobce těchto čapek, TONAK. Ještě ze základní školy si pamatuji, co znamenal tento název firmy - TOvárna NA.Klobouky a její sídlo bylo a je v Novém Jičíně.  Firemní prodejna v Praze byla otevřená i v neděli večer, takže před návštěvou Státní opery jsem mohla jeden jejich šedomodrý výrobek koupit:

A protože ráda dávám dárky vlastnoručně vyrobené, tak jsem k baretce upletla ze zbytku modré mohérové příze šálku - takovou tu provlékací v délce, na kterou mi zbyla příze:

Myslím si, že se to k sobě docela hodí a že z toho měkoučkého dárku bude radost...

Jen ta barva v umělém osvětlení se zdá jako místy vybledlá, ale ve skutečnosti to je krásně tmavě modrá - to jen já nemám trpělivost zkoumat, kam položit šálku, aby fotka byla lepší...:-)

Jako malí jsme, třeba když pršelo a nemohli jsme na chatě běhat venku, hrávali (vedle té známé  hry "město, země, jméno, zvíře, věc..." ) také hru na české firmy v jednotlivých městech. 

A rozhodně každé město mělo nějakou firmu, která ho proslavila a živila jeho obyvatele.  Určitě si i vy vzpomenete na spojení  firem (dnes už většinou neexistujících) s městem i na to, jak jméno dané firmy vzniklo a co se tam vyrábělo:

Poldi - Kladno (manželka zakladatele LeoPOLDIna) , výroba ušlechtilé oceli), ČKD - Praha (Českomoravská - Kolben - Daněk, strojírenství), SEBA - Tanvald , TIBA - Dvůr Králové ( obě firmy mají to BA od bavlny, ta druhá tuším TI jako poTIštěná bavlna),  JITEX - Písek  (JIhočeský TEXtil), Vagonka - Studénka, Kozak -Klatovy (to snad bylo od KOžařských ZÁvodů Klatovy) a tak bych mohla pokračovat. Pamatuji si, že tam, kde byl průmysl převážně s ženským obsazením , byla obvykle nějaká firma s většinou mužskými zaměstnanci  nebo vojenská kasárna, zkrátka byla vytvářená jakási rovnováha...  

Dnes většina těch firem  (textilní závody, cukrovary a další naše tradiční výroby) už dávno neexistuje a lidé za prací dojíždějí denně i stovky kilometrů, nejčastěji do Prahy. Cestou ze sobotní  návštěvy jsem tankovala benzin  a nevěřila jsem vlastním očím nad jeho cenou i nad tím, že většina tankujících  byla s auty s německou poznávací značkou. Nějak tomu dnešnímu světu přestávám rozumět a tím pádem se mi přestává i líbit... A právě pro svou skepsi  nám všem přeji:

Hodně pohody