Postřekov

 Z Horšovského Týna to je jen skok do Postřekova, kde díky nadšeným lidem vzniklo Muzeum chodských krojů.  Ve skromných prostorách je tu shromážděno veliké bohatství chodských oděvů od těch nejprostších až po slavnostní, svatební. 

Některé z vystavených krojů nosila i maminka paní průvodkyně. 

Musím říci, že obětavost lidí, kteří toto krásné muzeum založili a dobrovolně ho zajišťují, na mne udělala veliký dojem,. Z každého kousku oděvu, každého kousku vystavených věcí se dal tušit život člověka, který kroj nosíval - u některých exponátů jsou fotografie původních majitelů. A moc mne potěšilo, že o významné dny  v Postřekově i dnes nosí lidé kroje. 

Hodně pohody 

Zkrocení zlé ženy

 ...to není příspěvek o mně, ale jde o představení slavné Shakespearovy hry  předvedené Divadlem pod Palmovkou.  Věděla jsem, že půjde o  klasické provedení,  zahrané jen muži a přiznám se, že přesto jsem zpočátku byla dost vyvedená z míry. To  když přišla Kateřina na scénu... v dlouhých korzetových růžových šatech chlupaté mužské tělo, tvář zarostlá dnes tak populárním třídenním strništěm vousů, méně vlasů, zkrátka - půvabná Kateřina v provedení Jakuba Albrechta

(fotografie je půjčena z oficiálních stránek Divadla pod Palmovkou, nebylo tam omezení v použití)

a také její sestra Bianca  (Adam Vacula) byla v šatičkách, ale krátkých, aby vynikly její nohy v botách na vysoké platformě... Opravdu bylo obdivuhodné, jak dokázali ti muži  na těch hodně vysokých podpatcích chodit, včetně Petruccia Ondřeje Veselého, který si tam střihl i Freddia Mercuryho. Asi proto, že nemám v oblibě takové zábavy, jako třeba travesti show, tak se mi to chlapské přehánění moc nelíbilo, ale bavila jsem se. Mělo to jiskru, mělo to spád, mělo to překvapení.  Co mi však opravdu vadilo, byly pisoáry na jevišti a také jejich jakoby používání ve hře - asi jsem staromódní, ale to mi přišlo vulgární. Moc mne rozesmálo gesto Petruccia Ondřeje Veselého při děkovačce, kdy se ze své velice hezké výšky sklonil k výrazně menší Kateřině, vlepil mu pusu na pleš a řekl: Díky, Kubo.  Bylo to představení nezvyklé, dynamické, bláznivé, zábavné. 

Horšovský Týn

 Navštívit Horšovský Týn jsem si přála už dávno - v podstatě poslední roky se vracím do míst, která jsem jako malá holka navštívila díky tatínkovi a jeho krásné červené motorce JAWA 350, se kterou jsme celé mé dětství objížděli naši kouzelnou zem.  Zámek  jsem si už vůbec z dětství nepamatovala, tak jsem byla zvědavá, jaký je... 

Po velkém požáru města v roce 1547 byl ohněm velmi poškozený i zámek, proto jej Jan mladší Popel z Lobkovicz nechal přestavět na moderní renesanční sídlo a až na nepatrné úpravy zůstal zámek zachovaný v původní podobě. 

Návštěvníků bylo v ten slunečný zářijový den velmi málo,  což mám moc ráda , den byl jak vymalovaný, líbilo se mi i okolí zámku  - takové milé, poklidné,  upravené - takže výlet byl krásný. 

Hodně pohody 

Nad řekou Radbuzou byl pražským biskupem vystavěný opevněný raně gotický hrad kostelového typu jako náhrada za už nevyhovující opevněný biskupský dvorec z 12. století. Po husitských válkách přešel hrad z církevních rukou do majetku světských feudálů, nejprve Ronšperků a od třetiny 16. století pak jej získal Jan mladší Popel z Lobkovicz,  který zastával významné úřady v českém království a byl oblíbenec krále Ferdinanda I. Jeho syn Vilém se zúčastnil stavovského povstání,  byl odsouzen k trestu smrti a jeho majetek byl zkonfiskován. Vůbec pobělohorská doba byla po všech stránkách velice krutá, zničila spoustu významných lidí i rodů a také obrovské české majetky přešly neskutečně lacině do cizích rukou,  zejména německých. A tak také zámek Horšovský Týn  neskutečně lacině  již v roce 1623 koupil štýrský hrabě a císařský diplomat Maximilián Trauttmansdorff a jeho rod zámek držel více jak 300 let, než přešel do rukou státu. Když jsem si pročítala jména pražských biskupů a arcibiskupů, kteří vlastnili horšovskotýnské panství, tak mnohá ta jména mi byla známá díky tomu, že ráda čtu historii našich zemí od 12. století do doby nástupu Habsburků na český trůn (tuším, že podobně končil s dějinami našich národů ve svém díle i František Palacký..).

Dárky

 Máme v rodině milého človíčka, který nosí různé pokrývky hlavy včetně baretů a ty mu opravdu sluší. A tak mám radost, že se mi pro ni podařilo najít našeho tradičního výrobce těchto čapek, TONAK. Ještě ze základní školy si pamatuji, co znamenal tento název firmy - TOvárna NA.Klobouky a její sídlo bylo a je v Novém Jičíně.  Firemní prodejna v Praze byla otevřená i v neděli večer, takže před návštěvou Státní opery jsem mohla jeden jejich šedomodrý výrobek koupit:

A protože ráda dávám dárky vlastnoručně vyrobené, tak jsem k baretce upletla ze zbytku modré mohérové příze šálku - takovou tu provlékací v délce, na kterou mi zbyla příze:

Myslím si, že se to k sobě docela hodí a že z toho měkoučkého dárku bude radost...

Jen ta barva v umělém osvětlení se zdá jako místy vybledlá, ale ve skutečnosti to je krásně tmavě modrá - to jen já nemám trpělivost zkoumat, kam položit šálku, aby fotka byla lepší...:-)

Jako malí jsme, třeba když pršelo a nemohli jsme na chatě běhat venku, hrávali (vedle té známé  hry "město, země, jméno, zvíře, věc..." ) také hru na české firmy v jednotlivých městech. 

A rozhodně každé město mělo nějakou firmu, která ho proslavila a živila jeho obyvatele.  Určitě si i vy vzpomenete na spojení  firem (dnes už většinou neexistujících) s městem i na to, jak jméno dané firmy vzniklo a co se tam vyrábělo:

Poldi - Kladno (manželka zakladatele LeoPOLDIna) , výroba ušlechtilé oceli), ČKD - Praha (Českomoravská - Kolben - Daněk, strojírenství), SEBA - Tanvald , TIBA - Dvůr Králové ( obě firmy mají to BA od bavlny, ta druhá tuším TI jako poTIštěná bavlna),  JITEX - Písek  (JIhočeský TEXtil), Vagonka - Studénka, Kozak -Klatovy (to snad bylo od KOžařských ZÁvodů Klatovy) a tak bych mohla pokračovat. Pamatuji si, že tam, kde byl průmysl převážně s ženským obsazením , byla obvykle nějaká firma s většinou mužskými zaměstnanci  nebo vojenská kasárna, zkrátka byla vytvářená jakási rovnováha...  

Dnes většina těch firem  (textilní závody, cukrovary a další naše tradiční výroby) už dávno neexistuje a lidé za prací dojíždějí denně i stovky kilometrů, nejčastěji do Prahy. Cestou ze sobotní  návštěvy jsem tankovala benzin  a nevěřila jsem vlastním očím nad jeho cenou i nad tím, že většina tankujících  byla s auty s německou poznávací značkou. Nějak tomu dnešnímu světu přestávám rozumět a tím pádem se mi přestává i líbit... A právě pro svou skepsi  nám všem přeji:

Hodně pohody 

Podzim v Alpách

 V říjnu jsem si na pár dní zajela do rakouských Alp, Podívala jsem se do tyrolského Alpbachu -  uváděného  jako  nejkrásnější vesnička Rakouska , do turistického a lázeňského střediska Kufstein, do Kramsachu, Ratenbergu, vyjela jsem lanovkami na Wiedersbergwer horn  (2127 m.n.m.v Kitzbühelských Alpách) a další "kopečky" a užívala si krásy starobylých městeček, nádhery přírody, slunečného podzimu i příjemných lidí:

V ranním oparu se začínají při pohledu z verandy penzionu Michaelerhof v Radfeldu nalevo v lesích  objevovat zříceniny dvou starých tvrzí,  napravo skalnaaté kopečky .. no, kopečky - spíš pořádné souvislé kopce:

Nějak jsem se toho pohledu nemohla nabažit...

V Alpbachu i Rattenbergu mne uprostřed městeček okouzlily nádherně jednotně upravené hřbitůvky:

To střídání přírody a starobylých městeček je přesně to, co mám ráda... A ty nádherné vesnické hřbitůvky,  stejně upravené, čisté. Super bylo i to, že nikde nebyly davy turistů, toulala jsem se uličkami sama, jen místní obyvatelé spěchali domů z práce. Fotografií mám ještě moc, jen jsem  neuměla z nich vybrat, nejraději bych sem dala všechny. Byl to krásný výlet, jen ta místní specialita - špenátové knedlíky - no, nic moc...

Hodně pohody